Zapisky z Angoulême

Konecne jsem se tedy vydala do Angoulême. Pokusim se sem psat nepravidelny denicek, bohuzel bez diakritiky, orientovat se v teto klavesnici mi dava zabrat...

30.4.2010, asi 10,00
Sedim v TGV z Parize do Angoulême a pripominam si, ze ten rychlovlak jede opravdu tak rychle, ze se v nem da psat. A taky kreslit - koukam, ze u vetsiho stolku si nejaky kluk rozklada desky a velke papiry a cosi tam tvori.
Pred tremi lety jsem tudy jela v opacném (vida, dlouhé é Francouzi maji) smeru, ted se vracim na dva mesice, ktere jsem si vybrala, kveten, cerven, dva nejkrasnejsi mesice v roce. Budu pracovat v jednom z atelieru, které tu Dum autoru poskytuje komiksarum, ilustratorum a tvurcum animovanych filmu bez omezeni zeme puvodu a veku. Kde budu bydlet, presne nevim. Tech ostatnich autoru tam bude necela tricitka, jak jsem zjistila na webovych strankach. Italove, Korejci, snad Spanel, Ukrajinec, hlavne ovsem Francouzi. Podle ukazek na webu delaji pekne veci.
Ja se chystam hlavne pracovat, pracovat, mam s Divochama velke zpozdeni. Opatrne si planuju denni rezim a sleduju krajinu za okny, placku placatou jak Polabi, kde se stridaji zaplaty stavnate zelene a zluta repkova pole - jestlipak uz u nas taky kvetou?
Jsem docela unavena, v tom autobuse se neda absolutne spat, z Prahy ve 4 odpoledne, rano ve ctvrt na sedm v Parizi, ted vlakem. Ale koneckoncu nic po mne nikdo ted nechce zatim, vsechen cas mam pro sebe a to je luxus, ktery jsem uz davno nezazila.

1.5.
Komunisti maji ve Francii pry jen dve procenta, ale svatek prace se zde take slavi, takze je vsecko zavrené. Varovana, nakoupila jsem si uz vcera, abych prezila do pondelka. Prvni dojmy byly a jsou skvele: atelier s vyhledem k rece, ktery sdilim se dvema chlapiky, s prijemnym Thomasem Gosselinem a Alfonso Zapicem (toho jsem jeste nevidela), bydlim v rozlehle zarizene garsonce v bocni casti starsi budovy muzea (foto), dostala jsem karticku, se kterou si muzu pujcovat knihy, chodit do kina a do muzea, navstevovat prednasky a jine kratochvile poradane velkorysou instituci, jakou Cité internationale de la bande dessinée et de l’image je. Dalsi karticka je od budovy Maison des auteurs, takze muzu vyuzivat atelier jak se mi zlibi.

Vecer, uz uplne vyrizena, jsem se sla jeste projit pres reku po pesi lavce k nove budove komiksoveho muzea, ktera byla loni slavnostne otevrena, prestavena z byvale tovarny na sudy. Od reky vlaze vane, nikde nikdo, pomalu se seri.
Dneska dopoledne se raduju a jasam, jaky mam skvely rychly pocitac s velkou obrazovkou a tablet lepsi nez mam doma (ten vynalez, co se s nim rovnou kresli do pocitace). Pak uz na me ale zvoni Thierry (Groensteen) a jdeme na obidek. Rada ho po case vidim, musime toho hodne probrat. Pak prohlidka mesta, pusobi uplne jinak nez tehdy v lednu v dobe festivalu, ulice prazdne, mesto tiche a klidne. Thierry vypravuje, co vsechno je tady a v okoli k videni a ja si rikam, ze by bylo lepsi tu byt az po dokonceni komiksu, abych se mohla vic venovat vyletum a spolecenskemu zivotu. Zaroven me ale pada kamen ze srdce, protoze me muj nakladatel uklidnuje, ze je to v podstate na mne, kdy budu s komiksem hotova.

Tohle je Thierry pred obrazem Yslaira (Memoires du XXe ciel) na namesti Saint André. V Angouleme je takovych komiksovych zdi plno, budu postupne pridavat dalsi.

A dole ja u sochy Hergého, Tintinova tatinka, kterou pry vytvoril legendarni Chang, jeho cinsky pritel po jeho smrti. Stoji na namesti, ktere nese Hergého jméno.