pondělí 21. května 2012

Festival CoLibriS v Marseille

Alpy a Ženevské jezero (Lac Léman) s Lausanne
Přístav v Marseille
Byla jsem pozvaná na festival CoLibriS do Marseille, který pořádá společnost La Marelle. Marseille je druhé největší francouzské město, je to pestrá směsice národností a město mnoha tváří. Stačí zahnout za roh a bohatou ulici s obchody globálních značek nahradí pestrý trh s atmosférou severní Afriky, s horami koření, sušených rajčat a zelenin, které jsem viděla poprvé v životě. Rozhodně to není město typické pro Provence, není tak elegantní a kultivované, zato to tu žije. Ani přístav teď není zrovna vábné místo pro turistu, je celý rozkopaný a kavárničky na nábřeží hledí místo na štíhlé stěžně jacht do staveniště za usilovného rachotu sbíječek a strojů.
Pláž Kalatánců a v dálce ostrov If a další dva ostrovy.
Téma festivalu bylo Indiánské hlasy a přijelo sem přes dvacet spisovatelů, překladatelů a odborníků, kteří se jím zabývají. Prezentovala jsem tady svoje Divochy, příběh z počátku 20. století. Problémy indiánů ale trvají a jsou stále aktuální. Přijela jsem domů a pustila si film, co jsem si tam koupila, o zoufalé situaci kmene Ayoreo, o nichž psal i A.V.Frič. Ten příběh, všechny ty příběhy, pokračují a vyhlídky do budoucna neslibují nic pěkného. Indiáni ztratili svou zem, postupně ztrácejí svou kulturu a identitu. Bílý muž, který kdysi tak suverénně vtrhl do jejich končin, aby drancoval zem i lidi, dnes v lepším případě marně hledá způsob, jak jim zajistit důstojný život a dát vizi do budoucna.  V Marseille jsem si uvědomila, jak málo toho vím a jak málo se my ve střední Evropě dovídáme o situaci "prvních národů" v Americe.  
Na dvorku galerie - samé lahůdky
V malé galerii Art cade probíhaly přednášky, setkání s autory, workshopy pro děti. Bylo vedro, ale třetí den začal vát mistrál, studený silný vítr, jako když se u nás blíží bouřka, který brání lidem v chůzi, restauracím, aby rozevíraly slunečníky, který rozhání smetí po celém městě a čistí vzduch. 
Jennie Carasco Molina a Fanny Pomadére














Briceida Cuevas Cob


Na obrázku vlevo je Briceida Cuevas Cob z kmene Mayů, přijela z Mexika se svou překladatelkou a etnoložkou Valentinou Vapnarsky. Mluvily spolu maysky, je to řeč plná zvláštních zvuků a sykavek. Briceida je básnířka a žena s velkým smyslem pro humor. Pán, který s ní mluví, se tak podobal Waldemaru Matuškovi, že jsem mu to musela říct a upozornit ho, že kdyby přijel do Čech, budou se po něm lidé nejspíš hodně ohlížet.
Benoît Gontier, Tamara Scott Blacud, Karla Suárez






Další zajímavou ženou je Karla Suárez (s mikrofonem), která pochází z Kuby a žije v Lisabonu (nebo v Paříži?). Podle jejího románu vzniklo krásná one-woman-show o dětství a mládí v jedné svérázné rodině v Havaně.Pán vlevo je sympatický režisér inscenace Benoît Gontier, který studoval v devadesátých letech na FAMU.

Wingston González (s mikrofonem), Valentina Vapnarsky, Claude Bleton













Joseph Boyden a překladatelka Marquerite Capelle
Představuju Divochy s pomocí  knihy Boggianiových fotografií
Joseph Boyden besedující

V neděli festival skončil, zůstali jsme tam jen dva, já a Joseph Boyden, kteří jsme měli domluvená setkání v jiných městech kraje. Jenže knihovník v Manosque, kam jsem měla jet já, si zlomil nohu, a tak jsme jeli všichni do Aix-en-Provence, kde měl setkání se čtenáři Joseph. Pochází z Kanady, je nositelem prestižní Gillerovy ceny. Je z jedné čtvrtiny indián z kmene severoamerických Odžibvejů a napsal bestsellerovou trilogii, volně inspirovanou osudem jeho tatínka, který bojoval ve 2. světové válce. Byla přeložena do 15 jazyků, do češtiny zatím ne.   





Když jsem měla volno, udělala jsem si výlet na ostrov If, proslavený tím, že ho Alexandre Dumas použil ve svém románě Hrabě Monte Christo. Vše bohatě zdokumentováno. Pevnost skutečně sloužila jako vězení a byl tu uvězněn i přítel Dumasova otce, Napoleonova důstojníka, též důstojník, což spisovatele inspirovalo. Ptala jsem se kustodky, zda skutečně tehdy házeli mrtvé vězně zašité v pytli do moře, ovšemže neházeli, vozili je na pevninu pohřbít, není to tak daleko.  Kromě této fiktivní postavy tu ale v r. 1515 přebýval i další slavný tvor, nosorožec, tvor do té doby v Evropě neznámý, kterého poslali Portugalskému královi. Ten ho odeslal na lodi jako dar papeži Leonu X., jenže loď byla cestou poničena a zakotvila poblíž ostrova, kde zvíře nalezlo dočasný příbytek. Když se na Ifu zrekreoval a pokračoval v cestě, loď se potopila poblíž Janova a nebohý nosorožec s ní. Posléze ho vytáhli, osušili a poslali papežovi alespoň vycpaného. Kdosi ho pak popsal důkladně Albrechtu Dürerovi, jehož kresba nosorožce je dodnes věhlasná, byť se skutečnému příliš nepodobá.
Prostitutky dole na ulici v přátelském rozhovoru.
Bydlela jsem v krásném hotelu v marockém stylu, který se jako z udělání nachází v ulici plné prostitutek. Jejich pracovní doba začíná už dopoledne, jak jsem zjistila, když jsem si toho konečně všimla. Předtím jsem se koukla párkrát za sebou z okna a říkala jsem si, proč tam ta paní tak dlouho čeká, opřená o motorku? V Marseille chodí jako prostituky oblečené jenom prostitutky. 

Proměna
Když se Lucie L. jednou ráno probudila z nepokojných snů, shledala, že má v koupelně ve vaně švába. Obrovského, černého, jižansky masivního. Vzala dva papíry a jala se švába chytat. Brouk chtěl utéct, ale po hladkých stěnách vany mu to klouzalo. Pohlednicí festivalu ho překulila na záda a on začal mrskat nožičkama v zoufalé snaze se převalit zpátky. Něco jí to připomnělo a napadlo ji, není to on? Pevně ho splácla mezi pohlednici a prospekt města a vyhodila ho oknem z druhého patra na ulici. Zůstal ležet bez hnutí. Sešla dolů, aby si ho prohlédla, ale už tam nebyl. Na konci ulice zahlédla muže v dlouhém černém kabátě, s aktovkou a v klobouku, který kamsi pospíchal, snad do úřadu.

čtvrtek 3. května 2012

Bridge, poslední anglická historie


Komiksové kapitoly z anglické historie tímto překotným dílem končí. Je třeba uvést, že scénáře k nim v poslední době připravoval Josef Šorm, který se zdráhal uvádět své jméno. Pro časopis Bridge píše a kreslí také své vlastní komiksy, aktuálně strip Jeff & Geoff.

Se svolením pisatelky sem vkládám sem text mailu, který mi poslala studentka gymnázia v Třebíči. Udělal mi radost a je to  i poděkování celé redakci Bridge, která připravuje dle mého mínění skvělý časopis, zábavný, přehledný, se skvělou metodikou a mnoha bonusy. Obzvlášť teď před maturitami spousta studentů ocení, kolik užitečného materiálu jim Bridge přináší.

Dobrý den paní Lomová,
píšu Vám, protože už delší dobu mám potřebu vyjádřit Vám svůj obdiv. Na našem gymnáziu odebíráme Bridge a první, co vždycky nalistuji, je váš komiks. Moc se mi líbí stylizace a to, jak dokážete jednoduše navodit atmosféru (například v nejnovějším čísle zatažená roleta v části s Venona files - to bylo vážně geniální, moc se mi to líbilo) a taky to, jak jsou dialogy postav výborně promyšlené a vystihují všechno, co vystihovat mají a taky ta spousta jiných milých detailů, které dělají celý komiks tak působivý a jednoduše senzační.
Už delší dobu přemýšlím, jaká asi musí být osoba, která takový komiks tvoří a taky celkově, jak výroba probíhá, jak dlouho probíhá a tak dále. Na první dotaz mi docela dobře odpověděl Váš blog a odpovědi na ty další otázky by se třeba mohly objevit tamtéž ve formě nějakého článku, protože si myslím, že nejsem jediná, koho by to třeba zajímalo. Ale je to samozřejmě jen nápad, netuším, jestli je obvyklé, aby autoři odhalovali svá výrobní tajemství.
Nicméně, cílem mého emailu bylo Vám poděkovat, že děláte něco, co nás studenty bezbolestně ponaučí a zároveň nám trochu zlepší den, což není tak docela obvyklá kombinace a určitě si tedy vaše práce zaslouží velkou pochvalu a obdiv.

S pozdravem Karin Neumannová


Jak výroba probíhá. 
Jako příklad použiju díl o Livingstonovi. Redakce vymyslela téma a já jsem dostala k dispozici už literární scénář.
To znamená příběh zpracovaný pro rozměr dvou stránek, rozporcovaný do panelů s dialogy. Autor navrhne většinou prostředí, to, co na obrázku má být vidět, sdělí prostě svou představu o tom, jak by měl panel asi vypadat a co by měly postavy říkat. Já si přečtu scénář, přečtu si toho co nejvíc na internetu, případně  příslušné kapitoly z knih o anglické historii, abych příběhu dobře rozuměla a mohla ho případně upravit. Většinou taky na internetu hledám obrázky, týkající se onoho příběhu.

Pak následuje hrubá skica, kde si rozvrhnu rozložení panelů na stránce, poměry jejich velikostí a podívám se, jestli to bude fungovat tak, jak je třeba.
Následuje fáze kreslení tužkou na čisto, na formát o trochu větší než je stránka časopisu. Kreslení a gumování, ovšem. V poslední době používám taky barevné pastelky, třeba pro kreslení perspektivních vodítek nebo hledání nějakých tvarů, obličejů apod., abych se v těch tužkových čarách neztrácela. Kompozice stránky může procházet stále ještě změnami oproti hrubé skice, taky proto, že teď zjistím, kolik prostoru mi zabere text. Obzvlášť když je ho hodně, musí se vymyslet, jak s ním nakládat. V této chvíli píšu repliky a texty tužkou ručně na pauzák, podložený linkovou osnovou, do prostoru načrtnutých bublin. Zjišťuju, jak se to do panelů (políček) všecko vejde a hledám nejlepší variantu.
Pak přichází kresba tuší.
Když mám stránky v černé lince, naskenuju je a vyčistím. Provedu taky všelijaké opravy a přesuny, než se pustím do vybarvování na počítači. Nakonec přichází závěrečná fáze, něco jako když se zdobí dort, a sice letterování. Mám font, vytvořený z mého ručního písma, což mi vyhovuje asi nejvíc. Bubliny se zaplňují, postavy získávají hlas, konečně to vypadá celistvé.



Tak jsem Vám, Karin, odpověděla aspoň na něco a ještě jednou děkuju za povzbuzení.