Pardubice, workshopy, Perner

V březnu a dubnu jsem měla v Pardubicích na zámku celkem čtyři workshopy pro děti. Dělali jsme komiksy ze života zdejších velikánů, Jana Pernera, významného inženýra, který se stal jedním z projektantů rakousko-uherské Severní státní dráhy, a barona Artura Krause, nadšence pro moderní vynálezy a průkopníka všeho možného.

Tohle se mi stalo opravdu poprvé a doufám, že i naposled!

O Janu Pernerovi jsem nakreslila potom komiks i já sama, slouží k práci s dětmi při různých příležitostech. Fotky mám až teď, tak proto to zpoždění...

 

Vracejí se!

Letos je to třicet let, co se myšky Anča a Pepík poprvé objevily na papíře. A narozeniny oslavují novým pětidílným vydáním všech svých dobrodružství. Koncem října se na pultech objevil první svazek s červeným hřbetem, který se otvírá dlouhým příběhem Anča a Pepík na stopě, který poprvé vyšel jako samostatný sešit v r. 1989 v edici Ilustrovaných sešitů nakladatelství Panorama. Vytvořily jsme ho společně s mou sestrou Ivanou. Potom se Myšky přestěhovaly do časopisu Čtyřlístek, pro nějž už jsem je psala a kreslila sama.  V prvním svazku najdete kromě toho dlouhého i dalších osm příběhů z let 1991-1992.

Letos vychází svazky dva, ten druhý, zelený, je čerstvě venku z tiskárny a obsahuje čtrnáct dílů z let 1992-1994 .

K oběma knížkám, stejně jako k těm budoucím, jak doufám, napsali doslovy přední čeští komiksoví badatelé a nadšenci Tomáš Prokůpek a Pavel Kořínek. Doslovy jsou doplněny řadou dalších dokumentárních fotografií a obrázků.

První svazek koncem října...

...a druhý v listopadu.

Vychází v nakladatelství Práh, 112/104 stran, doporučená cena 299 Kč

Knižní malotrh v Crossu

Příští neděli,25. listopadu je v Cross Clubu v Holešovicích připraven program pro děti i dospělé, milovníky knížek a hudby. Já se tam budu pokoušet s návštěvníky vytvořit improvizovaný Nekonečný strip na zdech. Přijďte taky kreslit a užít nevšední neděli!

Dítě v Dlouhé

Pro moje oblíbené Divadlo v Dlouhé jsem nakreslila obrázky do katalogu letošního festivalu Dítě v Dlouhé,  který se tam koná od 11. do 16. května. Podrobný program zde.



 

Obrázky z Moravy 2.

12. dubna jsem se vezla autobusem na jih, do Zlína. Byla jsem pozvaná na festival Literární jaro, pořádaná Krajskou knihovnou Františka Bartoše. Veřejnost se mohla setkat se zlínským rodákem Antonínem Bajajou, Kateřinou Tučkovou, Danem Jedličkou, Milošem Kozumpíkem, Jiřím Marečkem, Michalem Stránským, a na slavnostním závěrečném večeru taky s Marií a Ludvíkem Vaculíkovými.
Nikdy jsem předtím ve Zlíně kupodivu nebyla a velkoryse pojaté Baťovo město mě překvapilo svojí rozlohou a smělostí, s jakou bylo kdysi vybudováno. Má už za sebou leccos a původní čistotu funkcionalistického stylu kazí všelijaké novodobé přílepky, obchody a provizorně působící stánky tam, kde původně být neměly, stejně jako svépomocné úpravy krásných cihlových typizovaných domků, ale stále si zachovává úplně jedinečné kouzlo.

I když o tom už člověk víckrát slyšel a četl, výhled z terasy v šestnáctém patře slavného zlínského mrakodrapu (1938, architekt Vladimír Karfík) na vlastní oči se musí zažít. Taky je možno nahlédnout do pověstného výtahu - kanceláře o rozměru 6 x 6 metrů, jímž se Baťa kdysi vozil nahoru dolů a mohl tak snadno dělat namátkové kontroly ve všech patrech.

Ale do práce. Ráno mě v knihovně čekala zas beseda s dětmi,  tentokrát o trochu staršími  než v Bílovci.

Vpodvečer jsme se pak sešli v Domě umění s Nikkarinem a Alenou Klimešovou, která s námi besedovala. Promítali jsme svoje kresby, mluvili o své práci, vlastně docela zeširoka, od svých dětských pokusů až do dneška, o tom, proč vlastně ten komiks máme rádi a věnujeme se mu. Obecenstvo bylo příjemné, taky možná proto, že v něm seděli i účastníci komiksové soutěže, kterou knihovna vyhlásila a ceny se předávaly na místě.

I dotazy byly, i obvyklá autogramiáda.
V prostorách Domu umění je instalovaná výstava Komiks, manga a spol., která sem přicestovala z pražského Goethe institutu, kde byla k vidění během Komiksfestu 2010. Poskytuje malý, ale reprezentativní vzorek německé komiksové scény (Feuchtenbergerová, Harder, Bellstorf aj.) a můžete ji tam navštívit do 30. dubna.
Druhý den ráno jsem si zašla ještě do Krajské galerie na zámku, kde kromě paní hlídačky nebyla ani noha.Přitom je tam k vidění výstava zajímavá, české umění 1. poloviny 20. století, kde jsou k vidění různí velikáni jako moji oblíbení Jakub Schikaneder, Slavíček, Hudeček, Preissler, a takovýmhle kalibrem to pokračuje - Čapek, Špála, Filla, Muzika, Kremlička, Toyen...

Obrázky z Moravy 1.

Skončil mi velikonoční maraton, završený dalším dílem komiksu pro Bridge, i venku to vypadalo jarně, a tak jsem desátého dubna vyrazila skoro jako na výlet. Nejdřív do Bílovce nedaleko Ostravy, malého městečka s pěknou a aktivní knihovnou a milými zaměstnanci. Minulý měsíc tam měli Arnošta Goldflama a v kronice pocházející z roku 1971, kterou oprášili a zase používají, jsou i jiná zvučná jména. Uvítání na nádraží bylo úžasné - knihovník a milovník komiksů Tomáš Ocásek mě uvítal s vlastnoručně vyrobenou komiksovou bublinou - transparentem "Ať žije komiks! A paní Lomová!".

Ráno v osm začala dílna pro děti.

Trocha komiksové teorie hrou a oblíbené kreslení naživo.

Zase jednou časné vstávání a po osmé přišly děti. Nejsou to žádní začátečníci - pan Ocásek s nima letos už komiksy kreslí a chystají se dokonce vydat i vlastní komiksovou knížku. Děti byly skvělé, vydržely až do třičtvrtě na dvanáct s dvěma přestávkami. Na úvod promítání mých věcí a povídání o Fričovi a Čerwuišovi, pak demonstrace toho, jak komiks funguje a ve třetí části vlastní tvorba - dokončování započatého stripu.

Děti zabrané do práce - tvořit se dá v knihovně i v knihovně.

Pak jsme se sesedli do kroužku a prohlíželi si hotové práce. Pěkné a hodně variant, které šikovné děti vymyslely. Taky se mohly ptát na to, co je zajímá. Nejvíc mě pobavil přímý dotaz: "A kolik vyděláváte?" (Neprozradila jsem!)

Napjaté očekávání s památečnou cedulí a závěrečný kroužek.

Závěrečná skupinovka

Bílovec je dobrý!
Po obědě na nádraží a autobusem do Zlína.

Lomova pedagogem

Tak jsem se konecne vypravila do pradelny, uz se to nedalo odkladat. Nez se pradlo vypralo a vysusilo, dala jsem si vedle v kavarne male (velke stejne ani nemaj) pivo a nakreslila tenhle obrazek.
Dnes ale pojednam o své cinnosti pedagogické. Minuly tyden jsem mela hodne pracovni, ctyri dopoledne jsem stravila v Muzeu na workshopech s detma, tentokrat ovsem mladsima, osmi az devitiletyma, asi petadvacet jich bylo.
Na zacatku jsem jim zas povedela o sobe, odkud jsem k nim zavitala, co tu pohledavam, promitla jsem svoje veci. Snazila jsem se ukazovat hlavne komiksy pro deti, protoze vzdycky, kdyz jsem rekla, ze je neco pro dospele, udelaly takove otravene "Aach jooo...", francouzsky.
Mely za ukol vytvori strip o ctyrech okynkach, kde by pouzily ruzne druhy barevnosti podle funkce jednotlivych policek. Ty jinak zbarvene obrazky se mely odehravat v minulosti nebo budoucnosti ci v predstavach, proste JINDE, aby pochopily, co barva zmuze.
Slo jim to vselijak, zjistila jsem, ze vetsinou chteji vzdycky nakreslit vsecko, celou scenerii, i kdyby slo o to, ze nekomu pristane na nose moucha, ukazou siroke okoli. Vzhledem k tomu, ze predtistene policko meri tak 4 x 4 cm, neni to snadny ukol. A taky jim bylo vylozene proti srsti neco nevybarvit, nejlip cervenou a zlutou a ruzovou a modrou, a taky zelenou, protoze chtely, aby byl obrazek "jolie", hezky. Dorothée znova vysvetlovala, ze nejde o to, aby byl obrazek hezky, ale aby to cele fungovalo a bylo vyrazne a srozumitelne.
Z jednoho kluka mi bylo uzko, protoze skoro cele dve dopoledne nevedel, co ma nakreslit, tise sedel u stolu jako zarezany, nerusil, koukal do blba, az z nej nakonec vylezl pribeh o tom, ze je nekdo smutny, protoze se mu rozbila televize a sni o tom, ze ma plazmovku...
Ale vetsina tech deti byla rozmila, s velkym zaujetim kreslily a chytre se ptaly. Jeden chlapecek, jménem Guliver, vynikal mezi vsemi svym nametem i tim, jak promyslene s nim zachazel. Jeho strip byl o starem panovi, byvalem vlastnikovi tovarny na lampy, ktery vzpomina na svou karieru. Pak mi rikal, ze jeho maminka pracovala driv pro Thierryho nakladatelstvi, takze zrejme sectele dite inteligentni... Ostatni pribehy pojednavaly casto o smrti psa, kralicka ci krecka, a jak na nej smutny majitel ci majitelka vzpomina.
Pondeli utery ctvrtek to slo dobre, ale v patek bez varovani neprisla Dorothée, odbornice a skvela zena, protoze onemocnela. Takze jsem na deti zustala sama s jejich ucitelem a jeste jakymsi panem, ktery skoro nepromluvil, uplne jsem nepochopila jeho funkci, krome toho, ze deti hlidal a pomahal jim prejit pres silnici, myslim, ze to byl takovy dohlizitel, jako je Polivka v Mikulasovych pataliich. Rano cestou do Muzea jsem je potkala, jak sli poslusne v dvojstupu, vepredu ucitel, vzadu Polivka, tak jsme dorazili spolu, jeste jsem vtipkovala s ucitelem, ze se francouzske skolstvi od dob Mikulasovych patalii zmenilo.
Jenze Dorothée chybela a ukazalo se, ze ucitel nema veci tak uplne pod kontrolou. Kdyz uz hlucely moc, rekl vzdycky takovym hromovym hlasem:"Jedna - dva - tri!!!" Coz sice trochu zabiralo, ale cim dal tim mene. Problem byl v tom, ze nektere deti byly s praci hotove driv nez ostatni, a tak bylo treba je nejak zamestnat. Mela jsem nachystany takovy napad, o barvach, tak jsme se sesedli, ja jsem jim (francouzsky a jazykem Debureauovym) vypravovala o barvach, jak se meni a michaji, a pak ony dostaly ukol. A uz tu byly nove deti, ktere taky dokoncily praci a chtely vedet, co je na programu ted. Tak znova. A znova, jak prichazely dalsi. Takze pak mi ucitel pomahal to vysvetlovat, jenze mezi tim uz ty prvni deti mely hotovy i ten novy ukol, tak jsem jim jeste dala dalsi, a to uz i ty dalsi prisly, ze to maj hotovo a jeste ty nejopozdilejsi se zajimaly o to, co ze se ma ted s tema barvama delat... Zacala jsem pak uz rikat, kresli si, co chces, ano, muzes nakreslit dinosaura, jiste, jestli se ti chce, proc by ne... Kdyz uz vrava dostoupila vrcholu a nikdo uz nevedel nic, prisel za mnou ucitel s navrhem, zda bych na odlehcenou nepredvedla zas nejake kresleni na stojanu.
Tak jo. Vytahla jsem ze sveho arsenalu entertainera tzv. "improvizaci" o panovi, jak jede autem a dejou se mu ruzna nestesti, z nichz se vzdycky zazracne dostane, aby ho vzapeti postihla zase jina pohroma. Improvizace v zavorce, protoze je to trochu manipulovatelne a rafinovanymi zpusoby lze dostat deti ke kyzenemu konci, aniz by ztratily pocit, ze to ony to vymyslely... Tak, ted tady jako hloupy kouzelnik prozrazuju sve finty! Ale myslim, ze muj blog stejne skoro zadne deti nectou, tak to tem svym nerikejte, prosim.
Ale jak to zabralo! Deti ztichly a davaly pozor, radily, hlasily se a nerusily, takze nakonec ma francouzska pedagogicka kariera dopadla docela dobre. Jeste jsem musela nakreslit pro tridu obrazek (Ja, jak sedim cela zelena a kolem me radej (R s hackem a A s carkou) deti, jeden krici pres druhyho a dva mali intelektualove v popredi si rikaj: "No, povidala nam o tom, jak se meni barvy, bylo to velmi zajimave..." - to se to vymysli samo, kdyz je realita dost silna!) a protoze jsem to spatne stihala po tom frmolu, neuzila jsem si poradne zaverecne hodnoceni, kde se kazdy mel vyjadrit, co se mu za cele ctyri dny nejvic libilo. Kdyz deti odchazely, podavala jsem jim ruku a prekvapilo me a uplne dojalo, jak byly vrele, holcicky se ke mne tiskly a rikaly, ze by chtely, abych je ucila kresleni. No, nevim, jestli by to bylo i me prani...

Seth-pohadka-workshop

Verte neverte, zase meli v pondeli dalsi svatek, tentokrat Pentecote neboli Letnice. Tak jsem zase vyrazila. Do vlaku jsem si s sebou tentokrat vzala Setha, meho oblibeneho kanadskeho autora a jeho knizku It's a Good Life, If You Don't Weaken z r. 1996 - v knihovne jsem objevila knihy v anglictine, slava! Seth a jeho staromilstvi me okouzluji, jeho rozvlacne tempo nikterak nenudi, navozuje atmosferu starych cernobilych filmu, ktere byly taky mnohem pomalejsi. Hraje s detaily, s textem a obrazky, ktere mnohokrat ukazuji neco uplne jineho, nez o cem se mluvi. Pribeh vypravi o az temer obsedantnim sberateli starych komiksu, ktery patra po davno zapomenutem a neuspesnem autorovi, ktery je uz samozrejma davno mrtvy a nikdo o nem nic nevi... Na zazloutlem papire, jednoducha, jista linka a jeden barevny ton.

Bylo krasne, horko, a tak jsme jeli na vylet na zamek Le Plessis-Bourée nedaleko Angers, kde to vypadalo jako v pohadce, jedna se tu pry taky natacela (Osli kuze s Jeanem Marais a Catherine Deneuve, 1970). Pred par lety nahodou odkryli prkna ze stropu v jedne mistnosti a objevili tam malovane kazety z 15. stoleti s vyjevy ilustrujicimi lidove pohadky. Tahle ukazuje, jak zakleta vlcice zere vernou zenu, smela totiz zrat jenom zeny verne svym manzelum nebo tak nejak, a dalo ji to praci takovou najit. Pouceni v tom radsi nehledejte.

Uz mam za sebou dva workshopy v novem Muzeu s detma, ctrnact, patnact let. Skupinka osmi deti z chudeho predmesti, dva cernosi, arab, kluk, co sem pred sesti lety s rodinou utekli z Cecenska (foto), ten byl zrovna moc sikovny a vedel, co chce, jako jediny si sel pracovat k sousednimu stolu, aby ho nikdo nerusil. Zkousela jsem s nim mluvit rusky (leda k tomu snad byly ty rusky okupace dobry), ale moc mi to neslo prepnout z francouzstiny a anglictiny (s cestinou v hlave) do ctvrteho jazyka...
Zasla jsem nad skvelym vybavenim tridy, prvotridni vytvarne materialy, spousta pocitacu , scanery, tiskarny, promitaci zarizeni, animatorske zarizeni a spoustu knih a publikaci o komiksu pro deti. Taky me prekvapilo, ze pred tim prvnim workshopem jsem se sesla s dvema milyma damama z Muzea, s nimiz jsme dukladne probiraly, jak to bude probihat, a pak jsem se jeste sla podivat, jak to tam vypada, abych vedela, do ceho jdu. Maji to opravdu skvele zvladnute, vselijake metodicke pomucky, predtistene ramecky, ruzne hratky na dotvoreni. Deti, ac pry z nuznych pomeru, velmi mile a vstricne, vypadalo to, ze je to opravdu bavi. Jeden ten cernej kluk na zacatku rikal, ze jeste neprecetl zadnou knihu a komiksy ze necte (moc prace a ztrata casu), ale jenom prohlizi. A nakonec udelal docela peknej komiks, tak jsem mu rikala, ze je to unikat, kdyz se stal driv autorem, nez cokoli precet' !
Slibila jsem fotit angoulêmske zdi, tak tady jsou dve dalsi: La fille des ramparts (Maxe Cabanes, 2004, Boulevard Pasteur) a Lucky Luke (Morris, 2001, Avenue Gambetta).