Koncim!

Byla jsem konecne nakupovat v muzejnim knihkupectvi. Musela jsem si mimo jine koupit knihu, kterou tu vydali loni k otevreni Muzea, La bande dessinée, sa histoire et ses maîtres (Komiks, jeho historie a mistri). Ma 424 barevnych stran, meri 27,5x30,5 cm, a kolik vazi, na to radsi nemyslim, protoze ji povlecu do Prahy. Napsal ji Thierry Groensteen a poskytuje zevrubny prehled o vyvoji zejmena frankofonniho a americkeho komiksu, o povaze komiksu jako druhu umeni i o jednotlivych fazich pri jeho tvorbe.

Dalsi dulezita kniha, kterou jsem si nekoupila, ale mela ji celou dobu pujcenou z knihovny, se jmenuje Romans graphique, 101 propositions de lecture des années soixante à deux mille (Graficky roman, 101 navrhu , co cist, od sedesatych let do prvniho desetileti) od Josepha Ghosna.V kvetnu bylo v Muzeu setkani s autorem (viz obr.), kde vysvetloval, proc a jak knihu napsal ( on sam pise o vsem moznem, nejen o komiksu). Vybral jen komiksy ve francouzstine nebo ty, ktere francouzsky vysly, tim je jeho vyber limitovan. Take priznava, ze jeho volba je ciste subjektivni, odpovidajici jeho vkusu. Ale pro nekoho jako jsem ja, kdo se v komiksovem mori stale rozkoukava, je to moc uzitecna vec.




* * *
Dohanim spolecensky zivot, tudiz mene pracuju.
***
Do kin ted pry prichazi hrany film Les petits ruisseaux (Potucky) podle komiksu Pascala Rabaté, o nemz jsem tu psala.
***
Dneska jsem psala "bilanci" pro francouzske Centrum knihy, instituci, ktera mi dala stipendium na zdejsi pobyt. A tak se pokousim bilancovat i sama pro sebe.
Je dost mozne, ze uz toho mate dost, jak tady porad pisu, jak je to tu skvele, jak to vsechno krasne funguje, kolik zajimavych veci je tu k videni a jak mili tu vsichni jsou. Kladu si tedy otazku, kterou jsem take polozila ostatnim autorum - jake to tu ma nevyhody? At premyslim, jak premyslim, jsou to nevyhody ciste subjektivni - nejsem tady doma a nemluvi se tu cesky.

Stara znama vec, kdyz je clovek delsi dobu pryc, vidi svou rodnou hroudu s vetsim nadhledem, vic kriticky, ale zaroven i s vetsi laskou, tohle asi znate. I ten Jenicek s Marenkou vedeli, ze musi vylezt na nejaky vysoky strom, aby se v tom temnem lese zorientovali.

A tak jen lituju, ze je nas tak malo, Cechu, a ze ta nase mila cestina slouzi tak malemu kmenu. Potom si ale vzpomenu na indiany Camakoky z Gran Chaca, krajany meho hrdiny Cerwuise, a rikam si, ze by mohlo byt hur.

Tohle je zpev, ktery jsem Cerwuisovi slozila (uz davno):

Moje mila zeme
jestlipak porad jsi
Nekde v dalce
Jestlipak jeste uvidim
Kvest bile kebraco
a stoupat vodu v rece?
(...)
Jsem smutny
Jako ptace vypadle z hnizda
Smutny
Ma zeme
Jestlipak jeste jsi?