Třináct komnat komiksu

Můj ÚNOR pro kalendář k výstavě

Příští týden pojedu instalovat svoji komnatu č. 214 do Nového zámku v Kostelci nad Orlicí. Třináct komnat komiksu pořádá František Kinský, Občanské sdružení bratří Kinských a festival KomiksFEST!. Kurátorkou je Janka Fantová. Bude to obrovská výstava, zatím největší, co u nás kdy byla, na které se na 500 m2 představí česká komiksová scéna - Renáta Fučíková, Lela Geislerová, HZA Bažant, Dan Černý, Jiří Grus, Jaromír99, Karel Jerie, Tomáš Kučerovský, Vojta Mašek,  Jára Plachý, Vojta Šeda, Vašek Šlajch, já a další.

Výstava bude otevřená od 22. července do 30. září 2012. Na místě bude možné koupit kalendář, vycházející z jedné fotografie zámku, na níž každý autor  nakreslil svoji variaci. Variaci některých dalších tvůrců můžete vidět zatím na jejich blozích - Jiří Gruse, Lela Geislerová nebo na facebooku - Karel Jerie.

Foto: Vojtěch Podstavek

Prázdninové putování v ČT

Po celé prázdniny bude na webu České televize hra Prázdninové putování, k níž jsem nakreslila obrázky. Soutěží se o průvodce po památkách, pastelky, čokolády a další ceny.

Z Banátu

Ilustrace pro Maskil

Ilustrace pro časopis Maskil k povídce Jisroela Ješaji Singera (1892 – 1944), bratra slavnějího Isaaka Bashevise Pes.

Festival CoLibriS v Marseille

Alpy a Ženevské jezero (Lac Léman) s Lausanne

Přístav v Marseille

Byla jsem pozvaná na festival CoLibriS do Marseille, který pořádá společnost La Marelle. Marseille je druhé největší francouzské město, je to pestrá směsice národností a město mnoha tváří. Stačí zahnout za roh a bohatou ulici s obchody globálních značek nahradí pestrý trh s atmosférou severní Afriky, s horami koření, sušených rajčat a zelenin, které jsem viděla poprvé v životě. Rozhodně to není město typické pro Provence, není tak elegantní a kultivované, zato to tu žije. Ani přístav teď není zrovna vábné místo pro turistu, je celý rozkopaný a kavárničky na nábřeží hledí místo na štíhlé stěžně jacht do staveniště za usilovného rachotu sbíječek a strojů.

Pláž Kalatánců a v dálce ostrov If a další dva ostrovy.

Téma festivalu bylo Indiánské hlasy a přijelo sem přes dvacet spisovatelů, překladatelů a odborníků, kteří se jím zabývají. Prezentovala jsem tady svoje Divochy, příběh z počátku 20. století. Problémy indiánů ale trvají a jsou stále aktuální. Přijela jsem domů a pustila si film, co jsem si tam koupila, o zoufalé situaci kmene Ayoreo, o nichž psal i A.V.Frič. Ten příběh, všechny ty příběhy, pokračují a vyhlídky do budoucna neslibují nic pěkného. Indiáni ztratili svou zem, postupně ztrácejí svou kulturu a identitu. Bílý muž, který kdysi tak suverénně vtrhl do jejich končin, aby drancoval zem i lidi, dnes v lepším případě marně hledá způsob, jak jim zajistit důstojný život a dát vizi do budoucna.  V Marseille jsem si uvědomila, jak málo toho vím a jak málo se my ve střední Evropě dovídáme o situaci "prvních národů" v Americe.  

Na dvorku galerie - samé lahůdky

V malé galerii Art cade probíhaly přednášky, setkání s autory, workshopy pro děti. Bylo vedro, ale třetí den začal vát mistrál, studený silný vítr, jako když se u nás blíží bouřka, který brání lidem v chůzi, restauracím, aby rozevíraly slunečníky, který rozhání smetí po celém městě a čistí vzduch. 

Jennie Carasco Molina a Fanny Pomadére

Briceida Cuevas Cob

Na obrázku vlevo je Briceida Cuevas Cob z kmene Mayů, přijela z Mexika se svou překladatelkou a etnoložkou Valentinou Vapnarsky. Mluvily spolu maysky, je to řeč plná zvláštních zvuků a sykavek. Briceida je básnířka a žena s velkým smyslem pro humor. Pán, který s ní mluví, se tak podobal Waldemaru Matuškovi, že jsem mu to musela říct a upozornit ho, že kdyby přijel do Čech, budou se po něm lidé nejspíš hodně ohlížet.

Benoît Gontier, Tamara Scott Blacud, Karla Suárez

Další zajímavou ženou je Karla Suárez (s mikrofonem), která pochází z Kuby a žije v Lisabonu (nebo v Paříži?). Podle jejího románu vzniklo krásná one-woman-show o dětství a mládí v jedné svérázné rodině v Havaně.Pán vlevo je sympatický režisér inscenace Benoît Gontier, který studoval v devadesátých letech na FAMU.

Wingston González (s mikrofonem), Valentina Vapnarsky, Claude Bleton

Joseph Boyden a překladatelka Marquerite Capelle

Představuju Divochy s pomocí  knihy Boggianiových fotografií

Joseph Boyden besedující

V neděli festival skončil, zůstali jsme tam jen dva, já a Joseph Boyden, kteří jsme měli domluvená setkání v jiných městech kraje. Jenže knihovník v Manosque, kam jsem měla jet já, si zlomil nohu, a tak jsme jeli všichni do Aix-en-Provence, kde měl setkání se čtenáři Joseph. Pochází z Kanady, je nositelem prestižní Gillerovy ceny. Je z jedné čtvrtiny indián z kmene severoamerických Odžibvejů a napsal bestsellerovou trilogii, volně inspirovanou osudem jeho tatínka, který bojoval ve 2. světové válce. Byla přeložena do 15 jazyků, do češtiny zatím ne.   

Když jsem měla volno, udělala jsem si výlet na ostrov If, proslavený tím, že ho Alexandre Dumas použil ve svém románě Hrabě Monte Christo. Vše bohatě zdokumentováno. Pevnost skutečně sloužila jako vězení a byl tu uvězněn i přítel Dumasova otce, Napoleonova důstojníka, též důstojník, což spisovatele inspirovalo. Ptala jsem se kustodky, zda skutečně tehdy házeli mrtvé vězně zašité v pytli do moře, ovšemže neházeli, vozili je na pevninu pohřbít, není to tak daleko.  Kromě této fiktivní postavy tu ale v r. 1515 přebýval i další slavný tvor, nosorožec, tvor do té doby v Evropě neznámý, kterého poslali Portugalskému královi. Ten ho odeslal na lodi jako dar papeži Leonu X., jenže loď byla cestou poničena a zakotvila poblíž ostrova, kde zvíře nalezlo dočasný příbytek. Když se na Ifu zrekreoval a pokračoval v cestě, loď se potopila poblíž Janova a nebohý nosorožec s ní. Posléze ho vytáhli, osušili a poslali papežovi alespoň vycpaného. Kdosi ho pak popsal důkladně Albrechtu Dürerovi, jehož kresba nosorožce je dodnes věhlasná, byť se skutečnému příliš nepodobá.

Prostitutky dole na ulici v přátelském rozhovoru.

Bydlela jsem v krásném hotelu v marockém stylu, který se jako z udělání nachází v ulici plné prostitutek. Jejich pracovní doba začíná už dopoledne, jak jsem zjistila, když jsem si toho konečně všimla. Předtím jsem se koukla párkrát za sebou z okna a říkala jsem si, proč tam ta paní tak dlouho čeká, opřená o motorku? V Marseille chodí jako prostituky oblečené jenom prostitutky. 

Proměna
Když se Lucie L. jednou ráno probudila z nepokojných snů, shledala, že má v koupelně ve vaně švába. Obrovského, černého, jižansky masivního. Vzala dva papíry a jala se švába chytat. Brouk chtěl utéct, ale po hladkých stěnách vany mu to klouzalo. Pohlednicí festivalu ho překulila na záda a on začal mrskat nožičkama v zoufalé snaze se převalit zpátky. Něco jí to připomnělo a napadlo ji, není to on? Pevně ho splácla mezi pohlednici a prospekt města a vyhodila ho oknem z druhého patra na ulici. Zůstal ležet bez hnutí. Sešla dolů, aby si ho prohlédla, ale už tam nebyl. Na konci ulice zahlédla muže v dlouhém černém kabátě, s aktovkou a v klobouku, který kamsi pospíchal, snad do úřadu.

Bridge, poslední anglická historie

Komiksové kapitoly z anglické historie tímto překotným dílem končí. Je třeba uvést, že scénáře k nim v poslední době připravoval Josef Šorm, který se zdráhal uvádět své jméno. Pro časopis Bridge píše a kreslí také své vlastní komiksy, aktuálně strip Jeff & Geoff.

Se svolením pisatelky sem vkládám sem text mailu, který mi poslala studentka gymnázia v Třebíči. Udělal mi radost a je to  i poděkování celé redakci Bridge, která připravuje dle mého mínění skvělý časopis, zábavný, přehledný, se skvělou metodikou a mnoha bonusy. Obzvlášť teď před maturitami spousta studentů ocení, kolik užitečného materiálu jim Bridge přináší.

Dobrý den paní Lomová,
píšu Vám, protože už delší dobu mám potřebu vyjádřit Vám svůj obdiv. Na našem gymnáziu odebíráme Bridge a první, co vždycky nalistuji, je váš komiks. Moc se mi líbí stylizace a to, jak dokážete jednoduše navodit atmosféru (například v nejnovějším čísle zatažená roleta v části s Venona files - to bylo vážně geniální, moc se mi to líbilo) a taky to, jak jsou dialogy postav výborně promyšlené a vystihují všechno, co vystihovat mají a taky ta spousta jiných milých detailů, které dělají celý komiks tak působivý a jednoduše senzační.
Už delší dobu přemýšlím, jaká asi musí být osoba, která takový komiks tvoří a taky celkově, jak výroba probíhá, jak dlouho probíhá a tak dále. Na první dotaz mi docela dobře odpověděl Váš blog a odpovědi na ty další otázky by se třeba mohly objevit tamtéž ve formě nějakého článku, protože si myslím, že nejsem jediná, koho by to třeba zajímalo. Ale je to samozřejmě jen nápad, netuším, jestli je obvyklé, aby autoři odhalovali svá výrobní tajemství.
Nicméně, cílem mého emailu bylo Vám poděkovat, že děláte něco, co nás studenty bezbolestně ponaučí a zároveň nám trochu zlepší den, což není tak docela obvyklá kombinace a určitě si tedy vaše práce zaslouží velkou pochvalu a obdiv.

S pozdravem Karin Neumannová

Jak výroba probíhá. 
Jako příklad použiju díl o Livingstonovi. Redakce vymyslela téma a já jsem dostala k dispozici už literární scénář.
To znamená příběh zpracovaný pro rozměr dvou stránek, rozporcovaný do panelů s dialogy. Autor navrhne většinou prostředí, to, co na obrázku má být vidět, sdělí prostě svou představu o tom, jak by měl panel asi vypadat a co by měly postavy říkat. Já si přečtu scénář, přečtu si toho co nejvíc na internetu, případně  příslušné kapitoly z knih o anglické historii, abych příběhu dobře rozuměla a mohla ho případně upravit. Většinou taky na internetu hledám obrázky, týkající se onoho příběhu.

Pak následuje hrubá skica, kde si rozvrhnu rozložení panelů na stránce, poměry jejich velikostí a podívám se, jestli to bude fungovat tak, jak je třeba.

Následuje fáze kreslení tužkou na čisto, na formát o trochu větší než je stránka časopisu. Kreslení a gumování, ovšem. V poslední době používám taky barevné pastelky, třeba pro kreslení perspektivních vodítek nebo hledání nějakých tvarů, obličejů apod., abych se v těch tužkových čarách neztrácela. Kompozice stránky může procházet stále ještě změnami oproti hrubé skice, taky proto, že teď zjistím, kolik prostoru mi zabere text. Obzvlášť když je ho hodně, musí se vymyslet, jak s ním nakládat. V této chvíli píšu repliky a texty tužkou ručně na pauzák, podložený linkovou osnovou, do prostoru načrtnutých bublin. Zjišťuju, jak se to do panelů (políček) všecko vejde a hledám nejlepší variantu.
Pak přichází kresba tuší.

Když mám stránky v černé lince, naskenuju je a vyčistím. Provedu taky všelijaké opravy a přesuny, než se pustím do vybarvování na počítači. Nakonec přichází závěrečná fáze, něco jako když se zdobí dort, a sice letterování. Mám font, vytvořený z mého ručního písma, což mi vyhovuje asi nejvíc. Bubliny se zaplňují, postavy získávají hlas, konečně to vypadá celistvé.

Tak jsem Vám, Karin, odpověděla aspoň na něco a ještě jednou děkuju za povzbuzení.

Dítě v Dlouhé

Pro moje oblíbené Divadlo v Dlouhé jsem nakreslila obrázky do katalogu letošního festivalu Dítě v Dlouhé,  který se tam koná od 11. do 16. května. Podrobný program zde.



 

Obrázky z Moravy 2.

12. dubna jsem se vezla autobusem na jih, do Zlína. Byla jsem pozvaná na festival Literární jaro, pořádaná Krajskou knihovnou Františka Bartoše. Veřejnost se mohla setkat se zlínským rodákem Antonínem Bajajou, Kateřinou Tučkovou, Danem Jedličkou, Milošem Kozumpíkem, Jiřím Marečkem, Michalem Stránským, a na slavnostním závěrečném večeru taky s Marií a Ludvíkem Vaculíkovými.
Nikdy jsem předtím ve Zlíně kupodivu nebyla a velkoryse pojaté Baťovo město mě překvapilo svojí rozlohou a smělostí, s jakou bylo kdysi vybudováno. Má už za sebou leccos a původní čistotu funkcionalistického stylu kazí všelijaké novodobé přílepky, obchody a provizorně působící stánky tam, kde původně být neměly, stejně jako svépomocné úpravy krásných cihlových typizovaných domků, ale stále si zachovává úplně jedinečné kouzlo.

I když o tom už člověk víckrát slyšel a četl, výhled z terasy v šestnáctém patře slavného zlínského mrakodrapu (1938, architekt Vladimír Karfík) na vlastní oči se musí zažít. Taky je možno nahlédnout do pověstného výtahu - kanceláře o rozměru 6 x 6 metrů, jímž se Baťa kdysi vozil nahoru dolů a mohl tak snadno dělat namátkové kontroly ve všech patrech.

Ale do práce. Ráno mě v knihovně čekala zas beseda s dětmi,  tentokrát o trochu staršími  než v Bílovci.

Vpodvečer jsme se pak sešli v Domě umění s Nikkarinem a Alenou Klimešovou, která s námi besedovala. Promítali jsme svoje kresby, mluvili o své práci, vlastně docela zeširoka, od svých dětských pokusů až do dneška, o tom, proč vlastně ten komiks máme rádi a věnujeme se mu. Obecenstvo bylo příjemné, taky možná proto, že v něm seděli i účastníci komiksové soutěže, kterou knihovna vyhlásila a ceny se předávaly na místě.

I dotazy byly, i obvyklá autogramiáda.
V prostorách Domu umění je instalovaná výstava Komiks, manga a spol., která sem přicestovala z pražského Goethe institutu, kde byla k vidění během Komiksfestu 2010. Poskytuje malý, ale reprezentativní vzorek německé komiksové scény (Feuchtenbergerová, Harder, Bellstorf aj.) a můžete ji tam navštívit do 30. dubna.
Druhý den ráno jsem si zašla ještě do Krajské galerie na zámku, kde kromě paní hlídačky nebyla ani noha.Přitom je tam k vidění výstava zajímavá, české umění 1. poloviny 20. století, kde jsou k vidění různí velikáni jako moji oblíbení Jakub Schikaneder, Slavíček, Hudeček, Preissler, a takovýmhle kalibrem to pokračuje - Čapek, Špála, Filla, Muzika, Kremlička, Toyen...

Obrázky z Moravy 1.

Skončil mi velikonoční maraton, završený dalším dílem komiksu pro Bridge, i venku to vypadalo jarně, a tak jsem desátého dubna vyrazila skoro jako na výlet. Nejdřív do Bílovce nedaleko Ostravy, malého městečka s pěknou a aktivní knihovnou a milými zaměstnanci. Minulý měsíc tam měli Arnošta Goldflama a v kronice pocházející z roku 1971, kterou oprášili a zase používají, jsou i jiná zvučná jména. Uvítání na nádraží bylo úžasné - knihovník a milovník komiksů Tomáš Ocásek mě uvítal s vlastnoručně vyrobenou komiksovou bublinou - transparentem "Ať žije komiks! A paní Lomová!".

Ráno v osm začala dílna pro děti.

Trocha komiksové teorie hrou a oblíbené kreslení naživo.

Zase jednou časné vstávání a po osmé přišly děti. Nejsou to žádní začátečníci - pan Ocásek s nima letos už komiksy kreslí a chystají se dokonce vydat i vlastní komiksovou knížku. Děti byly skvělé, vydržely až do třičtvrtě na dvanáct s dvěma přestávkami. Na úvod promítání mých věcí a povídání o Fričovi a Čerwuišovi, pak demonstrace toho, jak komiks funguje a ve třetí části vlastní tvorba - dokončování započatého stripu.

Děti zabrané do práce - tvořit se dá v knihovně i v knihovně.

Pak jsme se sesedli do kroužku a prohlíželi si hotové práce. Pěkné a hodně variant, které šikovné děti vymyslely. Taky se mohly ptát na to, co je zajímá. Nejvíc mě pobavil přímý dotaz: "A kolik vyděláváte?" (Neprozradila jsem!)

Napjaté očekávání s památečnou cedulí a závěrečný kroužek.

Závěrečná skupinovka

Bílovec je dobrý!
Po obědě na nádraží a autobusem do Zlína.