Festival CoLibriS v Marseille

Alpy a Ženevské jezero (Lac Léman) s Lausanne

Přístav v Marseille

Byla jsem pozvaná na festival CoLibriS do Marseille, který pořádá společnost La Marelle. Marseille je druhé největší francouzské město, je to pestrá směsice národností a město mnoha tváří. Stačí zahnout za roh a bohatou ulici s obchody globálních značek nahradí pestrý trh s atmosférou severní Afriky, s horami koření, sušených rajčat a zelenin, které jsem viděla poprvé v životě. Rozhodně to není město typické pro Provence, není tak elegantní a kultivované, zato to tu žije. Ani přístav teď není zrovna vábné místo pro turistu, je celý rozkopaný a kavárničky na nábřeží hledí místo na štíhlé stěžně jacht do staveniště za usilovného rachotu sbíječek a strojů.

Pláž Kalatánců a v dálce ostrov If a další dva ostrovy.

Téma festivalu bylo Indiánské hlasy a přijelo sem přes dvacet spisovatelů, překladatelů a odborníků, kteří se jím zabývají. Prezentovala jsem tady svoje Divochy, příběh z počátku 20. století. Problémy indiánů ale trvají a jsou stále aktuální. Přijela jsem domů a pustila si film, co jsem si tam koupila, o zoufalé situaci kmene Ayoreo, o nichž psal i A.V.Frič. Ten příběh, všechny ty příběhy, pokračují a vyhlídky do budoucna neslibují nic pěkného. Indiáni ztratili svou zem, postupně ztrácejí svou kulturu a identitu. Bílý muž, který kdysi tak suverénně vtrhl do jejich končin, aby drancoval zem i lidi, dnes v lepším případě marně hledá způsob, jak jim zajistit důstojný život a dát vizi do budoucna.  V Marseille jsem si uvědomila, jak málo toho vím a jak málo se my ve střední Evropě dovídáme o situaci "prvních národů" v Americe.  

Na dvorku galerie - samé lahůdky

V malé galerii Art cade probíhaly přednášky, setkání s autory, workshopy pro děti. Bylo vedro, ale třetí den začal vát mistrál, studený silný vítr, jako když se u nás blíží bouřka, který brání lidem v chůzi, restauracím, aby rozevíraly slunečníky, který rozhání smetí po celém městě a čistí vzduch. 

Jennie Carasco Molina a Fanny Pomadére

Briceida Cuevas Cob

Na obrázku vlevo je Briceida Cuevas Cob z kmene Mayů, přijela z Mexika se svou překladatelkou a etnoložkou Valentinou Vapnarsky. Mluvily spolu maysky, je to řeč plná zvláštních zvuků a sykavek. Briceida je básnířka a žena s velkým smyslem pro humor. Pán, který s ní mluví, se tak podobal Waldemaru Matuškovi, že jsem mu to musela říct a upozornit ho, že kdyby přijel do Čech, budou se po něm lidé nejspíš hodně ohlížet.

Benoît Gontier, Tamara Scott Blacud, Karla Suárez

Další zajímavou ženou je Karla Suárez (s mikrofonem), která pochází z Kuby a žije v Lisabonu (nebo v Paříži?). Podle jejího románu vzniklo krásná one-woman-show o dětství a mládí v jedné svérázné rodině v Havaně.Pán vlevo je sympatický režisér inscenace Benoît Gontier, který studoval v devadesátých letech na FAMU.

Wingston González (s mikrofonem), Valentina Vapnarsky, Claude Bleton

Joseph Boyden a překladatelka Marquerite Capelle

Představuju Divochy s pomocí  knihy Boggianiových fotografií

Joseph Boyden besedující

V neděli festival skončil, zůstali jsme tam jen dva, já a Joseph Boyden, kteří jsme měli domluvená setkání v jiných městech kraje. Jenže knihovník v Manosque, kam jsem měla jet já, si zlomil nohu, a tak jsme jeli všichni do Aix-en-Provence, kde měl setkání se čtenáři Joseph. Pochází z Kanady, je nositelem prestižní Gillerovy ceny. Je z jedné čtvrtiny indián z kmene severoamerických Odžibvejů a napsal bestsellerovou trilogii, volně inspirovanou osudem jeho tatínka, který bojoval ve 2. světové válce. Byla přeložena do 15 jazyků, do češtiny zatím ne.   

Když jsem měla volno, udělala jsem si výlet na ostrov If, proslavený tím, že ho Alexandre Dumas použil ve svém románě Hrabě Monte Christo. Vše bohatě zdokumentováno. Pevnost skutečně sloužila jako vězení a byl tu uvězněn i přítel Dumasova otce, Napoleonova důstojníka, též důstojník, což spisovatele inspirovalo. Ptala jsem se kustodky, zda skutečně tehdy házeli mrtvé vězně zašité v pytli do moře, ovšemže neházeli, vozili je na pevninu pohřbít, není to tak daleko.  Kromě této fiktivní postavy tu ale v r. 1515 přebýval i další slavný tvor, nosorožec, tvor do té doby v Evropě neznámý, kterého poslali Portugalskému královi. Ten ho odeslal na lodi jako dar papeži Leonu X., jenže loď byla cestou poničena a zakotvila poblíž ostrova, kde zvíře nalezlo dočasný příbytek. Když se na Ifu zrekreoval a pokračoval v cestě, loď se potopila poblíž Janova a nebohý nosorožec s ní. Posléze ho vytáhli, osušili a poslali papežovi alespoň vycpaného. Kdosi ho pak popsal důkladně Albrechtu Dürerovi, jehož kresba nosorožce je dodnes věhlasná, byť se skutečnému příliš nepodobá.

Prostitutky dole na ulici v přátelském rozhovoru.

Bydlela jsem v krásném hotelu v marockém stylu, který se jako z udělání nachází v ulici plné prostitutek. Jejich pracovní doba začíná už dopoledne, jak jsem zjistila, když jsem si toho konečně všimla. Předtím jsem se koukla párkrát za sebou z okna a říkala jsem si, proč tam ta paní tak dlouho čeká, opřená o motorku? V Marseille chodí jako prostituky oblečené jenom prostitutky. 

Proměna
Když se Lucie L. jednou ráno probudila z nepokojných snů, shledala, že má v koupelně ve vaně švába. Obrovského, černého, jižansky masivního. Vzala dva papíry a jala se švába chytat. Brouk chtěl utéct, ale po hladkých stěnách vany mu to klouzalo. Pohlednicí festivalu ho překulila na záda a on začal mrskat nožičkama v zoufalé snaze se převalit zpátky. Něco jí to připomnělo a napadlo ji, není to on? Pevně ho splácla mezi pohlednici a prospekt města a vyhodila ho oknem z druhého patra na ulici. Zůstal ležet bez hnutí. Sešla dolů, aby si ho prohlédla, ale už tam nebyl. Na konci ulice zahlédla muže v dlouhém černém kabátě, s aktovkou a v klobouku, který kamsi pospíchal, snad do úřadu.