Řecko, a po třiceti jedna letech zase Řecko

Vrátila jsem se z Athén. České centrum mě pozvalo, abych se zúčastnila tamějšího komiksového festivalu. Naposledy jsem byla v Řecku to první léto po revoluci, kdy jsme se tam improvizovaně rozjeli stopem s mým pozdějším mužem. Vyhrabala jsem už úplně vyrudlé diáky, naskenovala jsem je a upravila, aby to všechno nevypadalo jak z pekla, a vzpomněla jsem si taky na starý cestovní deníček z dávné cesty do Řecka.

13. srpna 1990 v poledne jsme chytli prvního stopa na výpadovce u stanice Pražského povstání a o 4 dny později jsme překročili řecké hranice. Mezitím jsme spali dvakrát v kempu (jednou na černo),  jednou jsme si postavili stan mezi brázdami v poli, pak zas za benzínkou kdesi v Makedonii. V tom duchu se to neslo celou dobu, ale nám to stejně přišlo úžasné, velké dobrodružství. Na vařiči na tuhý líh jsme si vařili čaj a polívky z prášku, jedli jsme taky špagety a ovesné vločky. Měli jsme každý 140 $, minimum na týden, neboli 20 $ na den, které chtěli vidět řečtí celníci na hranicích. Částka , za kterou se dalo na západě obtížně vyžít, ale pro nás to byly veliké peníze... 

Tehdy to Řekové hlídali, protože se tam sjížděli zejména Poláci za výdělkem, aby se nechávali načerno najmout na sklizeň ovoce. Pro představu, za den si tam vydělali 20$, jak nám říkala holka, co jsme s ní jeli na korbě náklaďáku. Měla vízum jen na 8 dní, pět dní z toho trhala broskve a o víkendu si vyjela k moři. My jsme mohli být v Řecku jen sedm dní, kvůli těm 140 dolarům. Stihli jsme dojet až dolů na Peloponés, k divadlu v Epidauru, a pak rychle zpátky, abychom nepřekročili povolený počet dní. Vraceli jsme se přes Jugoslávii, vezl nás tam řidič, který obdivoval, jak můžeme žít se Slováky spokojeně v jednom státě a mluvil stále o politice a sporům mezi národy Jugoslávie. Tehdy jsme tomu vůbec nerozuměli. 

Za tu cestu jsme posbírali spoustu zážitků, a já jsem si přivezla ještě něco navíc, náměty prvních dílů Anči a Pepíka, které od října toho roku začaly vycházet ve Čtyřlístku. Pamatuju si, jak jsem je vymýšlela během dlouhé cesty, kdy nás vezl starý Turek v prastarém rozhrkaném náklaďáku asi čtyřicetikilometrovou rychlostí, a pak ještě v mnoha dalších autech...

 

Takže teď jsem se ocitla s Ančou a Pepíkem v Řecku znovu. Bohužel řecky zatím nevyšli, na rozdíl od méo kratšího komiksu Tylova hlídka, který před se časem objevil v 5. čísle časopisu Tsofli. V Athénách jsem představila svou práci a udělala dva workshopy pro děti.  

Zbylo dost času i na samotné město. A mně se do toho pořád pletly ty vzpomínky, až jsem s tím musela být asi trochu otravná... Akropole  například tehdy ještě nebyla vycementovaná jako dneska a dalo se podlézat šňůry, kterými byly památky ohrazeny.

Vršek Akropole s Erechtheionem před 31 lety. Už tehdy byly sochy Karyatid umístěné v muzeu a venku byly jejich kopie. Dole Parthenón a beton.

Muzeum Akropole bylo tehdy nahoře, na plošině vedle Parthenónu. Dneska  se sbírky přestěhovaly do  velkorysého muzeua pod Akropolí, které je desetkrát větší a exponáty si můžeme prohlížet většinou ze všech stran. Je z něj na Akropoli překrásný výhled. Muzeum stojí na obrovských betonových sloupech, protože pod ním jsou odkryté vykopávky dávného města. Je na ně vidět až z druhého patra budovy, protože část podlahy je skleněná, takže návštěvníci trpící závratí se tam raději drží u zdí. 

Hlava sochy (5. - 4. stol. př. n l.), asi Afrodity. Tmavé "slzy" vznikly oxidací bronzových řas.

 

 

 

 

 Jeden večer jsme šly na koncert do divadla Heroda Attika na úpatí Akropole. Je překvapivě strmé, takže když při závěrečném aplausu diváci vstávali a pohupovali se ve stoje do rytmu přídavku, trochu jsem trnula, aby se někdo nepřekotil dolů.

Měla jsem štěstí na dobrou společnost; zároveň se mnou byla hostem Českého centra taky spisovatelka Kateřina Rudčenková, která na knižním festivalu představovala řecký překlad svojí básnické sbírky.

Moje letošní návštěva Athén byla o dost delší než ta první, trvala čtyři celé dny. A taky o hodně pohodlnější díky paní ředitelce Českého centra Lucii Kuligové a stážistkám Lucii a Sáře, které se o nás vzorně staraly. Je toho ale moc, na co už mi nezbyl čas a síly.

Tak zas příště, snad dřív, než za třicet let.