Koncim!

Byla jsem konecne nakupovat v muzejnim knihkupectvi. Musela jsem si mimo jine koupit knihu, kterou tu vydali loni k otevreni Muzea, La bande dessinée, sa histoire et ses maîtres (Komiks, jeho historie a mistri). Ma 424 barevnych stran, meri 27,5x30,5 cm, a kolik vazi, na to radsi nemyslim, protoze ji povlecu do Prahy. Napsal ji Thierry Groensteen a poskytuje zevrubny prehled o vyvoji zejmena frankofonniho a americkeho komiksu, o povaze komiksu jako druhu umeni i o jednotlivych fazich pri jeho tvorbe.

Dalsi dulezita kniha, kterou jsem si nekoupila, ale mela ji celou dobu pujcenou z knihovny, se jmenuje Romans graphique, 101 propositions de lecture des années soixante à deux mille (Graficky roman, 101 navrhu , co cist, od sedesatych let do prvniho desetileti) od Josepha Ghosna.V kvetnu bylo v Muzeu setkani s autorem (viz obr.), kde vysvetloval, proc a jak knihu napsal ( on sam pise o vsem moznem, nejen o komiksu). Vybral jen komiksy ve francouzstine nebo ty, ktere francouzsky vysly, tim je jeho vyber limitovan. Take priznava, ze jeho volba je ciste subjektivni, odpovidajici jeho vkusu. Ale pro nekoho jako jsem ja, kdo se v komiksovem mori stale rozkoukava, je to moc uzitecna vec.




* * *
Dohanim spolecensky zivot, tudiz mene pracuju.
***
Do kin ted pry prichazi hrany film Les petits ruisseaux (Potucky) podle komiksu Pascala Rabaté, o nemz jsem tu psala.
***
Dneska jsem psala "bilanci" pro francouzske Centrum knihy, instituci, ktera mi dala stipendium na zdejsi pobyt. A tak se pokousim bilancovat i sama pro sebe.
Je dost mozne, ze uz toho mate dost, jak tady porad pisu, jak je to tu skvele, jak to vsechno krasne funguje, kolik zajimavych veci je tu k videni a jak mili tu vsichni jsou. Kladu si tedy otazku, kterou jsem take polozila ostatnim autorum - jake to tu ma nevyhody? At premyslim, jak premyslim, jsou to nevyhody ciste subjektivni - nejsem tady doma a nemluvi se tu cesky.

Stara znama vec, kdyz je clovek delsi dobu pryc, vidi svou rodnou hroudu s vetsim nadhledem, vic kriticky, ale zaroven i s vetsi laskou, tohle asi znate. I ten Jenicek s Marenkou vedeli, ze musi vylezt na nejaky vysoky strom, aby se v tom temnem lese zorientovali.

A tak jen lituju, ze je nas tak malo, Cechu, a ze ta nase mila cestina slouzi tak malemu kmenu. Potom si ale vzpomenu na indiany Camakoky z Gran Chaca, krajany meho hrdiny Cerwuise, a rikam si, ze by mohlo byt hur.

Tohle je zpev, ktery jsem Cerwuisovi slozila (uz davno):

Moje mila zeme
jestlipak porad jsi
Nekde v dalce
Jestlipak jeste uvidim
Kvest bile kebraco
a stoupat vodu v rece?
(...)
Jsem smutny
Jako ptace vypadle z hnizda
Smutny
Ma zeme
Jestlipak jeste jsi?

Anketa

Polozila jsem autorum v Maison des auteurs sest stejnych otazek:

1. Na cem prave pracujes? (Titul, cernobily nebo barevny, pocet stran, nakladatel?)
2. Zasahuje ti nakladatel do prace? Jak?
3. Prosim tri jmena tvych oblibenych komiksovych autoru.
4. Co je pro tebe pri praci na komiksu nejtezsi?
5. Ma pobyt v Maison des auteurs nejake nevyhody?
6. Znas neco/nekoho z vychodoevropskeho komiksu?

Alfonso Zapico
Spanel, 29

1. Pracuji na graficke novele Dublinane, 220 stran, cernobile, sede lavirovane. Nakladatel: Astiberri, Spanelsko.
2. Ne, jen je pro me zavazny format knihy.
3. Pffff... Tardi, Sfar a Baudoin.
4. Pro me je nejtezsi napsat scenar a rozvrhnout vsecky postavy, situace, vytvorit dialogy, vety, najit presna slova. Kresba pak uz jen vicemene naplnuje ten obsah.
5. Hmm... Problemem je rec, ktera vytvari dost silnou barierou. Ale to se casem zlepsuje.
6. Po pravde receno, neznam. Ale ja jsem dost velky ignorant, co se tyce evropskeho komiksu. A vlastne stejny ignorant jsem, i co se tyce komiksu spanelskeho, moc jsem toho neprecetl.

Catherine Ferrier
Francouzka, 42

1. Pracuji se svym scenaristou na druhem dilu naseho komiksu pro deti Podivny hotel (Hotel étrange, éditions Sarbacane).
2. Ne, muj nakladatel mi do prace nemluvi.
3. Shigerou Mizuki (Nonnonba), Peyo (Johan a Pirlouit), Tove Jansson (Muminci).
4. VSECKO je pro me jako ilustratorku tezke.
5. ???? Nerozumim Tve otazce, protoze na moznosti pracovat v MDA vidim jen same vyhody.
6. Ted znam Ancu a Pepika!

Lorenzo Chiavini
Ital, 42

1.Pracuju na komiksu, ktery bude mit asi 130 barevnuch stran pro nakladatele Futuropolis.
2. Moc ne, alespon doposud.
3. Crumb, Ware, Bernet, Trondheim, Loustal, de Crecy, Blain, Peeters... Ale stale se mi to meni!
4. Nejtezsi je zustat objektivni!
5. Nevyhoda zadna, naopak spoustu vyhod!
6. Myslim, ze ne.

Sébastien Chrisostome
Francouz, 30

1. Zrovna jsem zacal pracovat na jednom projektu, takze o tom jeste moc nemohu rict. Nejspis bude mit tak padesat stranek, cerno-bily, nakladatele jeste nevim.
2. Kdyz nakladatele jeste neznam, nemohu odpovedet, ale ocekavam od nej, ze me bude v mem tvurcim procesu provazet. Ze bude mit nejaky nazor na mou praci a na to, jak ma kniha vypadat - format, razeni stranek, druh tisku...)
3. Lewis Trondheim, Jack Kirby, Hergé.
4. Prekonat vlastni obavy a jednoduse se pustit do prace. Opustit obrazovku pocitace ve prospech kresleni u stolu.
5. MDA mi poskytuje cisty a prazdny prostor, kde se mohu soustredit.
6. Ne, moc toho z vychodoevropskeho komiksu neznam.

Thomas Gosselin
Francouz, 31

1. Pracuju na scenari "Lutte des corps et chute des classes", pro kreslire Françoise Henningera, pro nakladatelstvi l'Association, asi 110 stran.
Kreslim a pisu album "Les pénultièmes ménestrels" pro nakladatelstvi Atrabile, cernobile, asi 50 stran.
2. Ne.
3. José Muñoz, Gébé, Rick Trembles
4. Kresba!
5. Nezda se mi.
6. Revue Stripburger a Octobriana.

Martin Romero
Spanel, 28

1. Bajecna dobrodruzstvi mysky Taciturne, 240 stran, cernobile. Nakladatelstvi Apa Apa (Spanelsko)
2. Ne.
3. Chester Brown, Daniel Clowes, Jason
4. Nejtezsti je pro me napsat dialogy, najit presna slova pro kazdy okamzik, takova, ktera by pusobila prirozene.
5. Nemyslim si...
6. Znam casopis Stripburger.

Valentina Principe
Italka, 30

1. Pracuji na nekolika ruznych projektech, potrebuji delat vic veci najednout, protoze me to stimuluje. Muj hlavni projekt je cestovni denik ze tri mest - Hildesheim (Nemecko), Angoulême (Francie) a Pavie (Italie). Vyjde u Comité des Jumelages (Vybor pro partnerstvi mest) v Angoulême, meste, kde pracuji. Podstata toho projektu je partnerstvi techto tri mest.
2. Mam v tomto pripade uplnou svobodu rozhodovani, mohu pracovat, jak chci.
3. Sergio Toppi, Gipi, Mike Mignola , ale taky spousta dalsich...
4. Ted delam hlavne ilustrace, ale driv jsem take kreslila komiksy. Pro me je myslim nejtezsi pripravit storyboard, vypraveni pribehu. Je to k smichu, vzdyt vypraveni pribehu je tim podstatnym v komiksu a... no, pro me je to to nejtezsi!
5. Jak jsem uz rekla, pracuji v Angoulême. Pozadala jsem o rezidenci v MDA a vyslo mi to. Je mnoho duvodu, proc tady pracovat: muzu si vymenovat s ostatnimi autory zkusenosti, take radsi sdilim atelier s ostatnimi, nez kdybych mela pracovat sama doma, je to podnetnejsi, pri tomto druhu prace si clovek obcas muze pripadat sam... Francie je zeme velmi otevrena vuci vsemu co se tyka obrazu, takze tu mohu stale objevovat pro me dosud nezname zdroje... Potkala jsem tu mnoho lidi, coz mi zase prineslo moznost podilet se na dalsich projektech. Na konec taky dost podstatna vec, tri publikace behem jednoho roku! To je dobre, ne?
6. Diky pobytu v MDA jsem taky potkala Lucii Lomovou, pro me prvni kreslirku z oblasti vychodoevrpskeho komiksu. Je to prvni prilezitost zacit se seznamovat se svetem, ktery vubec neznam. No, jsem stale na zacatku!

Ninie
Francouzka, 34

1. Kreslim ted komiks, ktery se jmenuje "Kruta Joëlle" (pozn. - ne kruuta, ale krutaa) podle scenare italskeho autora Davida Caliho, pro nakladatestvi Sarbacane. 48 barevnych stran. Vyjde priblizne na podzim 2010.
2. Posilam svemu nakladateli a scenaristovi vzdycky tak 8 az patnact vybarvenych stranek najednou a oni se vzdycky spolu poradi, nez mi nakladatel rekne, co o tom soudi. Mela jsem udelat nekolik mensich oprav, jako treba opravit vyraz obliceje jedne postavy, ktery se mu nezdal dost presny. Ale vestsinou zasahuje do toho, jakou naladu maji vyjadrovat barvy. Pozadal me treba, abych barevne odlisila ruzna prostredi, a dodala tak pribehu rytmus, abych obrazky vice prohloubila, aby nepusobily tolik placate. Pridala jsem pak stiny a zacala vic premyslet o svetla a stinu, hrat si s komplementarnimi barvami...
Pri praci na obalce me primel, abych se pri rozvrzeni stranky pustila dal na pole typografie. Vzdycky me upozornil na to, co neni v poradku, ale nerekl mi, jak to mam presne vyresit, coz bylo dobre. Zustala mi tak svoboda. A kazda ta oprava byla nutna a komiks vylepsila, jsem rada, ze mam scenaristu a nakladatele tak "ostre".
3. Tri jmena? To je tezke, jmenovat jenom tri. Tak rekneme, ze pri praci na tomhle komiksu me nejvic ovlivnili Joan Sfar a Pénélope Baguieu. A pak jsem bezvyhradny fanousek Claire Brétécher.
4. Vsecko je tezke! Zda se mi, ze komiks je tou nejtezsi veci, kterou jsem kdy delala ( tohle je muj prvni)! Ale take veci nejzajimavejsi, nejcelistvejsi a nejvice osobni.
Co je tezke, je pracovat v takovem dlouhem zaprahu. Pracovat na jednom albu devet mesicu, to je hodne dlouho, a je proto nutne vytvorit si urcity staly rytmus. Chce to trpelivost!
Obtizi je spousta, porad se objevuji otazky - jak rozvrhout graficky stranku na jednotliva policka? Co dat do popredi? Vypravim ten pribeh dobre? Je to dost plynule? Atd...
Ale je to vzrusujici.
5. Mozna nejake uplne miniaturni.
Ne, vazne, myslim, ze tu schazi nejaky prostor, kde by se rezidenti mohli kazdodenne potkavat, aby si treba dali kafe. Je tu ovsem bar v suterenu, ale jak naznacuje jeho jmeno, bar v podzemi, neni to tam moc hrejive a nikdy tam nikdo neni. Vic lidi potkavam u kopirky nebo na schodisti. Takze chodim a klepu na dvere.
Ale vsichni se tu v podstate stale potkavaji a mluvi spolu, kazdeho zajima prace tech ostatnich. Je to tu idealni prostredi pro soustredenou praci.
6. Pamatuju si komiksovy kolektiv Stripburger, vydavany ve Slovinsku. Z casu, kdy jsem delala fanziny.
Jedna z mych knizek pro deti byla prelozena do Slovinstiny v nakladatelstvi Avrora.

Zamky a zdi

Dnes jen par novych fotek - do sbirky Angoulêmeskych zdi pridavam Sales Mioches od Corbeyrana a Berliona (Rue Gambetta, 2003), Un samedi à Malakoff (Sobota u Malakoffa) od Francka Margerina (Av.Gambetta, 2000) a dalsi dve, na kterych je videt, jak na nich pracuje cas, na jejich udrzbu nejsou asi bohuzel penize. Titeuf od Zepa (Boulevard Pasteur, 2005), a jeden z nekolika obrazku v rade s nazvem Realita, nouzovy vychod od Marc Antoine Mathieua (Rue de Beaulieu, 1999).










A jeste dva zamky, oba nedaleko Angoulême. Ten prvni je La Rochandry a neni pristupny, zajimavy je tim, ze z tohoto pohledu vypada jako obrovske velkolepe sidlo, avsak je to jenom klam, z boku je zamecka budova asi tretinova. Na louce pod zamkem se pase velke stado jelenu, patrici zameckemu panovi.
Na druhy zamek jsem se vypravila v sobotu dve stanice vlakem, jmenuje se Rochefoucauld, a take v nem dosud ziji majitele, nepretrzite od 14. stoleti. Polovina je privatni, druha pristupna turistum. Tenhle zamek skutecne velkolepy je, da se sestoupit az hluboko pod zem, do jeskyne v one skale (roche), na ktere jej Foucauldove postavili, a stoupat pak pres zachovalou kuchyni, salony, kapli, knihovny az do podkrovi. Moje zamkova obsese se tady vyradila, protoze nebyla prohlidka s pruvodcem, ale jen s informacnim papirem, takze jsem tam pobyla asi hodinu a pul...

Lomova pedagogem

Tak jsem se konecne vypravila do pradelny, uz se to nedalo odkladat. Nez se pradlo vypralo a vysusilo, dala jsem si vedle v kavarne male (velke stejne ani nemaj) pivo a nakreslila tenhle obrazek.
Dnes ale pojednam o své cinnosti pedagogické. Minuly tyden jsem mela hodne pracovni, ctyri dopoledne jsem stravila v Muzeu na workshopech s detma, tentokrat ovsem mladsima, osmi az devitiletyma, asi petadvacet jich bylo.
Na zacatku jsem jim zas povedela o sobe, odkud jsem k nim zavitala, co tu pohledavam, promitla jsem svoje veci. Snazila jsem se ukazovat hlavne komiksy pro deti, protoze vzdycky, kdyz jsem rekla, ze je neco pro dospele, udelaly takove otravene "Aach jooo...", francouzsky.
Mely za ukol vytvori strip o ctyrech okynkach, kde by pouzily ruzne druhy barevnosti podle funkce jednotlivych policek. Ty jinak zbarvene obrazky se mely odehravat v minulosti nebo budoucnosti ci v predstavach, proste JINDE, aby pochopily, co barva zmuze.
Slo jim to vselijak, zjistila jsem, ze vetsinou chteji vzdycky nakreslit vsecko, celou scenerii, i kdyby slo o to, ze nekomu pristane na nose moucha, ukazou siroke okoli. Vzhledem k tomu, ze predtistene policko meri tak 4 x 4 cm, neni to snadny ukol. A taky jim bylo vylozene proti srsti neco nevybarvit, nejlip cervenou a zlutou a ruzovou a modrou, a taky zelenou, protoze chtely, aby byl obrazek "jolie", hezky. Dorothée znova vysvetlovala, ze nejde o to, aby byl obrazek hezky, ale aby to cele fungovalo a bylo vyrazne a srozumitelne.
Z jednoho kluka mi bylo uzko, protoze skoro cele dve dopoledne nevedel, co ma nakreslit, tise sedel u stolu jako zarezany, nerusil, koukal do blba, az z nej nakonec vylezl pribeh o tom, ze je nekdo smutny, protoze se mu rozbila televize a sni o tom, ze ma plazmovku...
Ale vetsina tech deti byla rozmila, s velkym zaujetim kreslily a chytre se ptaly. Jeden chlapecek, jménem Guliver, vynikal mezi vsemi svym nametem i tim, jak promyslene s nim zachazel. Jeho strip byl o starem panovi, byvalem vlastnikovi tovarny na lampy, ktery vzpomina na svou karieru. Pak mi rikal, ze jeho maminka pracovala driv pro Thierryho nakladatelstvi, takze zrejme sectele dite inteligentni... Ostatni pribehy pojednavaly casto o smrti psa, kralicka ci krecka, a jak na nej smutny majitel ci majitelka vzpomina.
Pondeli utery ctvrtek to slo dobre, ale v patek bez varovani neprisla Dorothée, odbornice a skvela zena, protoze onemocnela. Takze jsem na deti zustala sama s jejich ucitelem a jeste jakymsi panem, ktery skoro nepromluvil, uplne jsem nepochopila jeho funkci, krome toho, ze deti hlidal a pomahal jim prejit pres silnici, myslim, ze to byl takovy dohlizitel, jako je Polivka v Mikulasovych pataliich. Rano cestou do Muzea jsem je potkala, jak sli poslusne v dvojstupu, vepredu ucitel, vzadu Polivka, tak jsme dorazili spolu, jeste jsem vtipkovala s ucitelem, ze se francouzske skolstvi od dob Mikulasovych patalii zmenilo.
Jenze Dorothée chybela a ukazalo se, ze ucitel nema veci tak uplne pod kontrolou. Kdyz uz hlucely moc, rekl vzdycky takovym hromovym hlasem:"Jedna - dva - tri!!!" Coz sice trochu zabiralo, ale cim dal tim mene. Problem byl v tom, ze nektere deti byly s praci hotove driv nez ostatni, a tak bylo treba je nejak zamestnat. Mela jsem nachystany takovy napad, o barvach, tak jsme se sesedli, ja jsem jim (francouzsky a jazykem Debureauovym) vypravovala o barvach, jak se meni a michaji, a pak ony dostaly ukol. A uz tu byly nove deti, ktere taky dokoncily praci a chtely vedet, co je na programu ted. Tak znova. A znova, jak prichazely dalsi. Takze pak mi ucitel pomahal to vysvetlovat, jenze mezi tim uz ty prvni deti mely hotovy i ten novy ukol, tak jsem jim jeste dala dalsi, a to uz i ty dalsi prisly, ze to maj hotovo a jeste ty nejopozdilejsi se zajimaly o to, co ze se ma ted s tema barvama delat... Zacala jsem pak uz rikat, kresli si, co chces, ano, muzes nakreslit dinosaura, jiste, jestli se ti chce, proc by ne... Kdyz uz vrava dostoupila vrcholu a nikdo uz nevedel nic, prisel za mnou ucitel s navrhem, zda bych na odlehcenou nepredvedla zas nejake kresleni na stojanu.
Tak jo. Vytahla jsem ze sveho arsenalu entertainera tzv. "improvizaci" o panovi, jak jede autem a dejou se mu ruzna nestesti, z nichz se vzdycky zazracne dostane, aby ho vzapeti postihla zase jina pohroma. Improvizace v zavorce, protoze je to trochu manipulovatelne a rafinovanymi zpusoby lze dostat deti ke kyzenemu konci, aniz by ztratily pocit, ze to ony to vymyslely... Tak, ted tady jako hloupy kouzelnik prozrazuju sve finty! Ale myslim, ze muj blog stejne skoro zadne deti nectou, tak to tem svym nerikejte, prosim.
Ale jak to zabralo! Deti ztichly a davaly pozor, radily, hlasily se a nerusily, takze nakonec ma francouzska pedagogicka kariera dopadla docela dobre. Jeste jsem musela nakreslit pro tridu obrazek (Ja, jak sedim cela zelena a kolem me radej (R s hackem a A s carkou) deti, jeden krici pres druhyho a dva mali intelektualove v popredi si rikaj: "No, povidala nam o tom, jak se meni barvy, bylo to velmi zajimave..." - to se to vymysli samo, kdyz je realita dost silna!) a protoze jsem to spatne stihala po tom frmolu, neuzila jsem si poradne zaverecne hodnoceni, kde se kazdy mel vyjadrit, co se mu za cele ctyri dny nejvic libilo. Kdyz deti odchazely, podavala jsem jim ruku a prekvapilo me a uplne dojalo, jak byly vrele, holcicky se ke mne tiskly a rikaly, ze by chtely, abych je ucila kresleni. No, nevim, jestli by to bylo i me prani...