PF 2011

Péefka

Zase se to blíží, kalendář se bude muset vyměnit za nový, nový rok na obzoru a mě zas začíná obcházet pocit, že je nejvyšší čas vymyslet péefko. Většinou nějaké vznikne na poslední chvíli, když už se smířím s tím, že tentokrát nic nebude... Jako třeba to PF-komiks z perníčků. Pekla jsem perníčky a jak jsem si je skládala na prkýnku, PF se vynořilo. Jak to dopadne letos, těžko říct. Zatím pár obrázků od minule.

Oliver Cromwell

Vychází další číslo časopisu Bridge s komiksovou historií nešťastného Olivera Cromwella, truchlivý příběh jeho života poté, co nechal stít krále Karla I. Truchlivé jsou ostatně skoro všecky ty obrázky z dějin...

Z festivalu Bédéciné v Illzachu

Zase jsem byla na skok ve Francii, v Alsasku, na festivalu Bédéciné v Illzachu, což je v podstatě předměstí Mulhousu. Letěla jsem do Basileje, ale ze Švýcarska neviděla nic, protože na letišti je rozcestník Francie - Švýcarsko - Německo a musíte si vybrat... Takže jsem šla poslušně do Francie a tam už mě posadili do auta a odvezli do hotelu.

Tyhle festivaly jsou zřejmě vždycky naprosto skvěle organizované, o autory je postaráno jako o vzácné drahokamy, protože na takovémto typu festivalů jsou právě autoři tím magnetem, který přitahuje obecenstvo, aby se sjíždělo a v dlouhých frontách čekalo na dedikace. Na internetu najdete spoustu úlovků, které fanoušci pyšně vystavují, stal se z toho zřejmě pro některé lidi skoro druh sportu. Fabien Lacaf mi vyprávěl, že některé lidi si už pamatuje, protože jsou skoro na každém festivalu. Existuje jich velké množství, od těch největších a nejoblíbenějších s dlouhou tradicí až po nově vznikající, jen ve Francii se prý konají tak dva za týden. Je to velký byznys, pro knihkupce, pro antikvární a sběratelské prodejce a pro autory prý taky - doba, po kterou kniha zůstává na knihkupeckých pultech bývá někdy strašně krátká a některá nakladatelství album, které se neprodá po, řekněme, dvou letech, prostě zničí. Proto jsou pro autory festivaly vítanou možností, jak prodat i starší věci a umožnit svým fanouškům se k nim vůbec dostat. Fabien říkal, že se prodalo kolem stovky jeho knížek za ty dva dny.
Festival v Illzachu patří mezi ty větší, bylo tu přes 80 autorů, a kromě toho několik výstav, divadelní představení, různé atrakce pro děti, kapela La Gargote, která hrála pěknou směsici francouzského a keltského folklóru smíchaného s klezmerem a balkánskou hudbou. Krom některých výstav, které byly i jinde ve městě, se vše odehrávalo na jednom místě, v nepříliš vzhledném, zato funkčním kulturáku.
I já jsem seděla dva dny u stolečku a občas nakreslila obrázek do knížek, ovšem o nějakých frontách se samozřejmě mluvit nedá. Potkala jsem tam lidi, co si Zlaté české pohádky koupili už prý v Praze.
Byla tam taky výstava Francise Carina, který v r. 1983 začal kreslit sérii o dobrodružství tajného agenta Victora Sackvilla dle scénářů Françoise Rivièra a na jednom obrázku jsem našla i Prahu s Hanavským pavilonem na Letné (obr.).
Také vystavovaly děti, které soutěžily v rámci festivalového tématu "monstra". Tento obrázek je od osmileté Juliette Chernet. Tak se mi líbil, že si dám tu práci a amatérsky ho zde přeložím.
Text zní:
To snad není pravda! Zase se válíš v trávě!/Zakázala jsem ti to, zašpiníš se! Podívej, jsi celá rozcuchaná./Běž se domů učesat!/ Co to je, tohle?/Mami, mami, mám nějaké potvory v hřebenu!- Ukaž! Ach ne! Zase jsi chytla lidi.Musíme tě vyléčit! KONEC

Abychom také něco zajímavého zažili, vyvezli nás autobusem v sobotu večer po skončení programu v kulturáku na slavnostní večeři do Muzea automobilů v Mulhousu, do jedné z hal mezi staré luxusní bouráky.
Nejsem žádný zvláštní milovník automobilů, ale myslím, že kdybych měla po ruce mulhouské muzeum, možná bych se jím i stala, protože vidět stará auta, ty překrásné nablýskané koráby v knížce a ve skutečnosti jsou dvě zcela rozdílné věci. Tady jich navíc mají takové množství, že není v lidských silách všechno si prohlédnout během jedné návštěvy. Vybírám také fotku - kuriozitu, tyhle dvě dětské miniaturní bugatky sloužívaly opravdu malým řidičům, model vlevo z r. 1928 sloužil synovi egyptského ex-krále Hasana II, druhé vyrobil Bugatti pro svého vlastního syna v r. 1927.
Na dalších obrázcích - sympatický Jean-Pierre Gibrat, komiksová superstar, který bude příští rok prezidentem festivalu (letošním byl Jean-Louis Mourier, který ovšem nepřijel, což se stalo poprvé v historii festivalu. Prý kvůli tomu, že pospíchal s dokončením nějakého komiksu na poslední chvíli.), Thierry Capezzonne, který má italské jméno, je Francouz a žije v Dánsku, na posledním obrázku již zmíněný Fabien Lacaf a Nelly Moriquand, které není bohužel vidět do tváře.

Po celou dobu festivalu fungoval na nádvoříčku mezi budovami kolotoč- socha, kde místo pouťových autíček a barevých dopravních prostředků děti jezdily na "kravách", vytvořených s velikou fantazií a invencí z přírodních materiálů a kovu, který poháněli sami rodiče tím, že jednu takovou vedle stojící krávu-sochu "dojili", pohybovali pákami na místě vemene, a tím roztáčeli složitý mechanismus, který otáčel kolotočem. K tomu hrál L´Orgameuh, volně česky "Orchestribůůn", neodolatelný přístroj, který jsem si nafilmovala i s jeho autorem, sochařem Christianem Fournierem. Prý s ním jezdí po světě, slíbil, že kdyby se chystali do Prahy, dá vědět...

.

Ceny Muriel

V sobotu, hlavním dni festivalu Komiksfest, byly večer uděleny ceny - tady je můj výběr (daný též částečně mými fotografickými dovednostmi) nově oceněných. Gratuluji!

Hlavní cenu za nejlepší komiks si odnesl Pavel Čech za svoje Tajemství ostrova za prkennou ohra dou.

Máša Bořkovcová a Vojtěch Mašek převzali cenu za nejlepší scénář ke komiksu Albína, který vytvořili spolu s Markétou Hajskou.

Joachim Dvořák, výkonný ředitel festivalu uvádí vítěze kategorie nejlepšího krátkého komiksu Václava Šlajcha, kterou dostal za Historii Metodeanu. V pozadí Jana Fantová, programová ředitelka a vedle oceněného stojí Berenika Saudková, která se chystá předat cenu. Sama cenu také převzala za svého tatínka Káju Saudka, který byl oceněn cenou Muriel za Muriel a oranžová smrt v kategorii nejlepší kresba.

Oceněn za nejlepší strip byl talentovaný a plachý Jaromír Plachý, jehož Jiné světy vychází v časopise Psyc hologie dnes a na tuto cenu už byly nominovány ve dvou předešlých ročnících. Plachý, který studuje animaci a ilustraci na Umprum, na festivalu představil také svoje krátké filmy.

A ještě tři obrázky navíc:

Barbara Šalamounová se chystá na přednášku o plzeňské škole Ústav umění a designu, kde vyučuje ilustraci a se studenty se zabývají i komiksem.Na dalším snímku José Alaniz přednáší na téma handicapovaných v americkém superhrdinském komiksu. A na závěr Emmanuel Guibert mluví o vzniku svého komiksu Alanova válka.

Komiksfest

Jose Alaniz, profesor slovanských jazyků a literatury na univerzitě ve Washingtonu vydal letos knihu o ruském komiksu a teď sbírá materiál pro knihu o východodoevropském komiksu. Na Komiksfestu je už podruhé.

Jose Alaniz ze Seattlu

David Krančan je mladý výtvarník z Ljubljaně, který studoval na Umprum u Juraje Horvátha ilustraci a teď pracuje zejména pro slovinský Stripburger, komiksový časopis, který vychází už osmnáct let  a těší se ve světě docela velkému věhlasu. Spolu se svými kolegy ze Stripburgeru přivezl do Prahy jednu z výstav, které jsou k vidění na Novoměstské radnici pod názvem Divoký východ. Další výstavou jsou práce Igora Baranka a ve třetí se představuje sympatický lotyšský komiksový magazín kuš!, který také uvádí výstavu The Last Match, o které jsem tu už psala.

Emmanuel Guibert z Paříže

David Krančan z Ljubljaně

Ve Francouzském institutu (Štěpánská 35) se dnes otevřela veřejnosti výstava Japonec francouzského komiksového autora Emmanuela Guiberta, která tu vydrží až do konce roku. U nás mu vyšla Alanova válka, jejíž poslední, třetí díl pokřtí autor v sobotu v NODu, na hlavním dni Komiksfestu. Natočila jsem malé video z jeho autogramiády - zatím mě nepřestalo bavit koukat kreslířům pod ruku...

Komiksový diář

Kdy vyšlo v Lidových novinách první pokračování Ferdy Mravence? Tohle a mnohá další data jsou zanesena do Komiksového diáře na rok 2011, který připravil Tomáš Prokůpek a vydal Albatros. Celým rokem čtenáře provádí komiksy Hzy Bažanta, Pavla Čecha, Dana Černého, Lukáše Fridricha,Tomáše Chluda, Tomáše Kučerovského, Lucie Lomové, Nikkarina, Jaromíra Plachého, Zuzany Vízkové, Youryho a Jiřího Zimčíka. Vyšel už dřív, dnes jsem dostala poštou autorské výtisky. Anča a Pepík jsou zastoupeni příběhem Střelec Robert, kdy se Ančin problémový bratranec, co střílel po ptákách, dostane za trest do podzemní říše strážce lesa a oni ho jdou zachránit. Mimochodem, kdy myslíte, že vyšel ten Ferda Mravenec?

Guy Fawkes

S malým předstihem sem vkládám obrázek k 405. výročí Gunpowder plot - Spiknutí střelného prachu, kdy chtěli (5. listopadu 1605) angličtí katolíci vyhodit do povětří anglický parlament i s králem Jakubem I. Guy Fawkes se naučil zacházet s výbušninami, když bojoval ve válce Španělska proti protestantskému Nizozemí. Byl to on, kdo šel do pronajatého sklepení pod zasedacím sálem vyhodit třicet šest sudů se střelným prachem, které tam s ostatními spiklenci nanosili. Někdo je ovšem zradil a nebohého Fawkese přistihla při činu královská stráž. Dva dny prý na mučidlech vydržel zatloukat, ale poté vyzradil svoje druhy a všichni byli o rok později vláčeni koňmi, popraveni oběšením, poté sťati a rozčtvrceni.
Je to obrázek z dalšího pokračování anglických dějin pro časopis Bridge a s komiksem souvisí i jinak - právě tento dávný anarchista je předobrazem masky, kterou si nasazuje v Moorově a Lloydově desetidíílném komiksu V jako Vendeta hlavní hrdina. Více například tady.

A tady je celý komiks:

The Last Hero

Obrázek pro výstavu The Last Match, která se představí i v Praze v rámci Komiksfestu. Ten bude probíhat na mnoha místech v Praze od 30. října do 6. listopadu. Tahle výstava, která neustále roste, je dílem lidí kolem lotyšskéhp časopisu kuš! a tvoří ji dosud asi 240 obrázků velikosti krabičky od sirek, které nakreslili umělci z 46 zemí. Je putovní, už projela Rigu, Linec, Lisabon, Lipsko, Luzern, Haarlem, Erlangen a po Praze vyrazí do Tbilissi. Zadání je stručné - poslední zápalka.

O Mausu a Vaculíkovi

Při vší úctě k panu Ludvíku Vaculíkovi, kterou chovám k němu i jeho dílu, cítím s uplývajícím časem stále větší potřebu aspoň krátce se vyjádřit k jeho článku "Kniha na trhu" (LN, 14. září 2010), který mezi českou komiksovou veřejností vzbudil malé pozdvižení. Píše tam o své návštěvě knižního veletrhu v Lysé nad Labem a o svém rozčarování nad komiksem Arta Spiegelmana Maus, který si na doporučení přítele přečetl. Vytýká autorovi, že neumí kreslit ani psát. Doslova: "On nic neumí."
Zde je úryvek Vaculíkova textu: „Dalším novým jevem na této scéně jsou komiksy. Odebíral jsem kdysi Mladého hlasatele, četl „Rychlé šípy“, líbilo se mi to. Ale účinkovalo to vlastně jako reklama na čtení knih. Teď mi to připadá infantilní až ubohé. Stránku se Zeleným Raoulem v Reflexu obracím s pocitem ošklivosti. Jako bych v televizi vypínal Simpsonovy.
Jeden přítel mne teď upozornil na komiks hodný pozoru. A přinesl mi ho. Napsal, lépe řečeno udělal ho Art Spiegelman, jmenuje se „Maus“. Kniha se na záložce chlubí, že ji jako umělecký výkon ocenil časopis New York Times Book Review: pro ten příběh. Začal jsem to číst, příběh se dal krásně napsat normálně, jako slovesné dílo. Toto je co: příběh se děje formou dialogů a cokoli se tam děje mimo řeč, je napsáno takto: Peng… fíít! Ou och oj… Nejde tedy o slovesné dílo. A výtvarná stránka? Ještě horší! Postavy jsou myši a kočky: autor by neuměl nakreslit ani ruku, ucho. Jsou to jen jakési čumáčky s nějakýma očima. On neumí nic. Jsou to znaky postav, schémata. Komiks je ideální žánr pro toho, kdo neumí psát ani kreslit. Ale snad je omyl počítat to do literatury, vždyť jinak může člověk dělat, bavit sebe i jiné lidi, jak chce a umí.
Jistě: na veletrhu také knihy hledají své čtenáře. Úplně to člověk někdy cítí. Ať si je i komiks najde. Já jsem tu jenom chtěl říct, co si o něm myslím v oboru písemnictví. Jináč: já se rád dívám na obrázky. Teď jsem dočetl Těsnohlídkovu knihu „Poseidon“, bohatě ilustrovanou; kniha má mít obrázky!
Kdyby tento „Maus“ byl můj a já ho nemusel vracet, vzal bych ho – a třísk!“

Art Spiegelman je dnes už nesporným klasikem, autorem světově uznávaným a jeho komiks o holokaustu, kde místo lidí účinkují myši, kočky a prasata, dostal v r. 1992 Pulitzerovu cenu a patří do zlatého fondu "devátého umění". Tento termín zavedl Morris (vlastním jménem Maurice de Bévérè, belgický komiksový autor) v r. 1964 a tento pojem se brzy uchytil, protože se ukázalo, že si komiks zaslouží zvláštní pozornost a novou škatulku v herbáři uměnovědy.

Myslím si, že v případě pana Vaculíka jde nejspíš o to, že se mu Maus prostě osobně NELÍBIL, na což má pochopitelně plné právo, ale k jeho odsouzení použil argumenty, které nejsou zcela průkazné. Je to jako by vyčítal třeba rockovému zpěvákovi, že neumí zpívat operu či naopak. Komiks je totiž skutečně samostanou uměleckou disciplínou a nelze na něj používat měřítka jiných uměleckých druhů. Vaculík píše: "(Spiegelmanův) příběh se dal krásně napsat normálně, jako slovesné dílo". Ale komiksový autor nechce psát "slovesné dílo", dokonce podle mého názoru ani nemusí být dobrým spisovatelem, jeho úkolem je vytvořit dobrý KOMIKS, tedy musí umět vyprávět a strukturovat příběh, který pak nakreslí. Pokud je literárně nadán a umí dobře psát, je to samozřejmě velká výhoda, i když jeho případná verbální vášeň musí být často potlačena v zájmu obrazu, protože obrázky jsou tím, co komiksový příběh uvádí v život. Komiks je především vyprávění prostřednictvím obrazů.

Vaculík píše, že Spiegelman ani kreslit neumí. Já tedy soudím, že kreslit umí výborně, viděla jsem i jiné jeho práce, ale je, myslím, také jasné, proč v Mausu používá takto jednoduchou kresbu, obrázky tu mají především tlumočit příběh a tento stylizovaný styl se ukazuje jako velmi účinný a je v dokonalé shodě s lapidárním, věcným způsobem vyprávění. A nehledě na Spiegelmana, když o tom tak přemýšlím, šla bych ještě dál a řekla, že není dokonce ani nezbytně nutné, aby komiksový autor byl dobrým kreslířem, pokud zvolí vhodné obrazové prostředky - třeba koláž, fotografie nebo nějakou hodně jednoduchou stylizaci, které souzní a dostatečně slouží jeho příběhu a způsobu vyprávění. K takové dospěl v některých svých pracech třeba Ivan Brunetti, jiný americký uznávaný autor (viz obrázek níže) a řada dalších.

Komiks už dneska nelze považovat jen za brakové čtivo pro děti a hloupé dospělé, dokonce se zdá, že si to i u nás uvědomuje čím dál víc lidí. Je ale pravděpodobné, že pana Vaculíka už nezláká.

Prázdniny končí

Prázdniny končí, sláva, zase normální život!

(Za kostelem v Dubci v západních Čechách.)

Festival v Contern

Moje dávné představy o Lucembursku utvářel Karel IV. a Radio Luxembourg, tzv. "laxík", který za komunistů byl - díky rušičkám - chrochtajícím a prskajícím okénkem do světa vzácné západní hudby.
Lucemburk je ještě menší, než jsem si představovala. Má asi všecko, co má hlavní město mít, ale působí to zvláštně, v tom zmenšení. Přijela jsem kvůli dvoudennímu komiksovému festivalu v Contern, což je malá vesnička kousek od hlavního města. Před sedmnácti lety se tu místním komiksovým nadšencům podařilo uspořádat první ročník, a s pomocí mnoha sponzorů a úředníků festival rok od roku roste a sjíždějí se sem fanoušci z okolí i ze zahraničí (což je ovšem za humny).
Jsem jednou z padesáti pozvaných autorek a autorů (autorky ovšem jen tři). Organizace je bezchybná, organizátoři o nás pečují, vozí sem tam a krmí nás po celou dobu od rána do večera. Jedinou povinností je sedět dopoledne a odpoledne v místní veliké tělocvičně upravené pro autogramiády a podepisovat knížky. (Já tu podepisuju jen francouzskou a německou verzi Zlatých českých pohádek podle Erbena, Anna en cavale od nakladatele z Arles nedorazila včas.) Vesnice je po celý víkend uzavřená pro dopravu a ulice obsadily řady stánků s antikvárními komiksy, tisky, originály a sběratelskými cetkami. Do toho občas vyhrávají všelijaké dechovky, voní klobásy a vřískají děti. Lidí přišlo spousta, ve sportovní hale tvoří před stoly některých autorů dlouhé fronty a hodně návštěvníků si přineslo skládací židličky.
Z autorů, co tu jsou, jsem předtím neznala žádného, tohle je odkaz na festivalové stránky, kdo by se s nimi chtěl blíže seznámit. Vedle mě seděl u stolku Jean-Claude Fournier, což je autor z Bretaně, který deset let pokračoval po Franquinovi v příhodách Spiroua a Fantasia. Ten kreslil do knížek opravdu po celý den, nepřetržitě, lidé dostávali pořadová čísla, aby nemuseli ve frontě strávit celý festival, a Jean-Claude se čtenáři neúnavně rozprávěl, vykládal všelijaké zábavné historky a trpělivě odpovídal na otázky. Já jsem ovšem tolik práce neměla, tak jsem si mohla občas i kreslit. Ještě jednoho sympatického autora tu ukážu na fotce - Patrick Jusseaume je mj. autorem série Tramp pro Dargauda. Na jednom albu prý pracuje tak rok a půl - jednu stránku dělá asi týden. Mluvit s ním bylo příjemné, protože jsme rychle přeskočili obvyklá témata (jako Praha - překrásné město, Ne, Československo už neexistuje apod.) a dostali se k věcem kolem kreslení.

Koncim!

Byla jsem konecne nakupovat v muzejnim knihkupectvi. Musela jsem si mimo jine koupit knihu, kterou tu vydali loni k otevreni Muzea, La bande dessinée, sa histoire et ses maîtres (Komiks, jeho historie a mistri). Ma 424 barevnych stran, meri 27,5x30,5 cm, a kolik vazi, na to radsi nemyslim, protoze ji povlecu do Prahy. Napsal ji Thierry Groensteen a poskytuje zevrubny prehled o vyvoji zejmena frankofonniho a americkeho komiksu, o povaze komiksu jako druhu umeni i o jednotlivych fazich pri jeho tvorbe.

Dalsi dulezita kniha, kterou jsem si nekoupila, ale mela ji celou dobu pujcenou z knihovny, se jmenuje Romans graphique, 101 propositions de lecture des années soixante à deux mille (Graficky roman, 101 navrhu , co cist, od sedesatych let do prvniho desetileti) od Josepha Ghosna.V kvetnu bylo v Muzeu setkani s autorem (viz obr.), kde vysvetloval, proc a jak knihu napsal ( on sam pise o vsem moznem, nejen o komiksu). Vybral jen komiksy ve francouzstine nebo ty, ktere francouzsky vysly, tim je jeho vyber limitovan. Take priznava, ze jeho volba je ciste subjektivni, odpovidajici jeho vkusu. Ale pro nekoho jako jsem ja, kdo se v komiksovem mori stale rozkoukava, je to moc uzitecna vec.




* * *
Dohanim spolecensky zivot, tudiz mene pracuju.
***
Do kin ted pry prichazi hrany film Les petits ruisseaux (Potucky) podle komiksu Pascala Rabaté, o nemz jsem tu psala.
***
Dneska jsem psala "bilanci" pro francouzske Centrum knihy, instituci, ktera mi dala stipendium na zdejsi pobyt. A tak se pokousim bilancovat i sama pro sebe.
Je dost mozne, ze uz toho mate dost, jak tady porad pisu, jak je to tu skvele, jak to vsechno krasne funguje, kolik zajimavych veci je tu k videni a jak mili tu vsichni jsou. Kladu si tedy otazku, kterou jsem take polozila ostatnim autorum - jake to tu ma nevyhody? At premyslim, jak premyslim, jsou to nevyhody ciste subjektivni - nejsem tady doma a nemluvi se tu cesky.

Stara znama vec, kdyz je clovek delsi dobu pryc, vidi svou rodnou hroudu s vetsim nadhledem, vic kriticky, ale zaroven i s vetsi laskou, tohle asi znate. I ten Jenicek s Marenkou vedeli, ze musi vylezt na nejaky vysoky strom, aby se v tom temnem lese zorientovali.

A tak jen lituju, ze je nas tak malo, Cechu, a ze ta nase mila cestina slouzi tak malemu kmenu. Potom si ale vzpomenu na indiany Camakoky z Gran Chaca, krajany meho hrdiny Cerwuise, a rikam si, ze by mohlo byt hur.

Tohle je zpev, ktery jsem Cerwuisovi slozila (uz davno):

Moje mila zeme
jestlipak porad jsi
Nekde v dalce
Jestlipak jeste uvidim
Kvest bile kebraco
a stoupat vodu v rece?
(...)
Jsem smutny
Jako ptace vypadle z hnizda
Smutny
Ma zeme
Jestlipak jeste jsi?

Anketa

Polozila jsem autorum v Maison des auteurs sest stejnych otazek:

1. Na cem prave pracujes? (Titul, cernobily nebo barevny, pocet stran, nakladatel?)
2. Zasahuje ti nakladatel do prace? Jak?
3. Prosim tri jmena tvych oblibenych komiksovych autoru.
4. Co je pro tebe pri praci na komiksu nejtezsi?
5. Ma pobyt v Maison des auteurs nejake nevyhody?
6. Znas neco/nekoho z vychodoevropskeho komiksu?

Alfonso Zapico
Spanel, 29

1. Pracuji na graficke novele Dublinane, 220 stran, cernobile, sede lavirovane. Nakladatel: Astiberri, Spanelsko.
2. Ne, jen je pro me zavazny format knihy.
3. Pffff... Tardi, Sfar a Baudoin.
4. Pro me je nejtezsi napsat scenar a rozvrhnout vsecky postavy, situace, vytvorit dialogy, vety, najit presna slova. Kresba pak uz jen vicemene naplnuje ten obsah.
5. Hmm... Problemem je rec, ktera vytvari dost silnou barierou. Ale to se casem zlepsuje.
6. Po pravde receno, neznam. Ale ja jsem dost velky ignorant, co se tyce evropskeho komiksu. A vlastne stejny ignorant jsem, i co se tyce komiksu spanelskeho, moc jsem toho neprecetl.

Catherine Ferrier
Francouzka, 42

1. Pracuji se svym scenaristou na druhem dilu naseho komiksu pro deti Podivny hotel (Hotel étrange, éditions Sarbacane).
2. Ne, muj nakladatel mi do prace nemluvi.
3. Shigerou Mizuki (Nonnonba), Peyo (Johan a Pirlouit), Tove Jansson (Muminci).
4. VSECKO je pro me jako ilustratorku tezke.
5. ???? Nerozumim Tve otazce, protoze na moznosti pracovat v MDA vidim jen same vyhody.
6. Ted znam Ancu a Pepika!

Lorenzo Chiavini
Ital, 42

1.Pracuju na komiksu, ktery bude mit asi 130 barevnuch stran pro nakladatele Futuropolis.
2. Moc ne, alespon doposud.
3. Crumb, Ware, Bernet, Trondheim, Loustal, de Crecy, Blain, Peeters... Ale stale se mi to meni!
4. Nejtezsi je zustat objektivni!
5. Nevyhoda zadna, naopak spoustu vyhod!
6. Myslim, ze ne.

Sébastien Chrisostome
Francouz, 30

1. Zrovna jsem zacal pracovat na jednom projektu, takze o tom jeste moc nemohu rict. Nejspis bude mit tak padesat stranek, cerno-bily, nakladatele jeste nevim.
2. Kdyz nakladatele jeste neznam, nemohu odpovedet, ale ocekavam od nej, ze me bude v mem tvurcim procesu provazet. Ze bude mit nejaky nazor na mou praci a na to, jak ma kniha vypadat - format, razeni stranek, druh tisku...)
3. Lewis Trondheim, Jack Kirby, Hergé.
4. Prekonat vlastni obavy a jednoduse se pustit do prace. Opustit obrazovku pocitace ve prospech kresleni u stolu.
5. MDA mi poskytuje cisty a prazdny prostor, kde se mohu soustredit.
6. Ne, moc toho z vychodoevropskeho komiksu neznam.

Thomas Gosselin
Francouz, 31

1. Pracuju na scenari "Lutte des corps et chute des classes", pro kreslire Françoise Henningera, pro nakladatelstvi l'Association, asi 110 stran.
Kreslim a pisu album "Les pénultièmes ménestrels" pro nakladatelstvi Atrabile, cernobile, asi 50 stran.
2. Ne.
3. José Muñoz, Gébé, Rick Trembles
4. Kresba!
5. Nezda se mi.
6. Revue Stripburger a Octobriana.

Martin Romero
Spanel, 28

1. Bajecna dobrodruzstvi mysky Taciturne, 240 stran, cernobile. Nakladatelstvi Apa Apa (Spanelsko)
2. Ne.
3. Chester Brown, Daniel Clowes, Jason
4. Nejtezsti je pro me napsat dialogy, najit presna slova pro kazdy okamzik, takova, ktera by pusobila prirozene.
5. Nemyslim si...
6. Znam casopis Stripburger.

Valentina Principe
Italka, 30

1. Pracuji na nekolika ruznych projektech, potrebuji delat vic veci najednout, protoze me to stimuluje. Muj hlavni projekt je cestovni denik ze tri mest - Hildesheim (Nemecko), Angoulême (Francie) a Pavie (Italie). Vyjde u Comité des Jumelages (Vybor pro partnerstvi mest) v Angoulême, meste, kde pracuji. Podstata toho projektu je partnerstvi techto tri mest.
2. Mam v tomto pripade uplnou svobodu rozhodovani, mohu pracovat, jak chci.
3. Sergio Toppi, Gipi, Mike Mignola , ale taky spousta dalsich...
4. Ted delam hlavne ilustrace, ale driv jsem take kreslila komiksy. Pro me je myslim nejtezsi pripravit storyboard, vypraveni pribehu. Je to k smichu, vzdyt vypraveni pribehu je tim podstatnym v komiksu a... no, pro me je to to nejtezsi!
5. Jak jsem uz rekla, pracuji v Angoulême. Pozadala jsem o rezidenci v MDA a vyslo mi to. Je mnoho duvodu, proc tady pracovat: muzu si vymenovat s ostatnimi autory zkusenosti, take radsi sdilim atelier s ostatnimi, nez kdybych mela pracovat sama doma, je to podnetnejsi, pri tomto druhu prace si clovek obcas muze pripadat sam... Francie je zeme velmi otevrena vuci vsemu co se tyka obrazu, takze tu mohu stale objevovat pro me dosud nezname zdroje... Potkala jsem tu mnoho lidi, coz mi zase prineslo moznost podilet se na dalsich projektech. Na konec taky dost podstatna vec, tri publikace behem jednoho roku! To je dobre, ne?
6. Diky pobytu v MDA jsem taky potkala Lucii Lomovou, pro me prvni kreslirku z oblasti vychodoevrpskeho komiksu. Je to prvni prilezitost zacit se seznamovat se svetem, ktery vubec neznam. No, jsem stale na zacatku!

Ninie
Francouzka, 34

1. Kreslim ted komiks, ktery se jmenuje "Kruta Joëlle" (pozn. - ne kruuta, ale krutaa) podle scenare italskeho autora Davida Caliho, pro nakladatestvi Sarbacane. 48 barevnych stran. Vyjde priblizne na podzim 2010.
2. Posilam svemu nakladateli a scenaristovi vzdycky tak 8 az patnact vybarvenych stranek najednou a oni se vzdycky spolu poradi, nez mi nakladatel rekne, co o tom soudi. Mela jsem udelat nekolik mensich oprav, jako treba opravit vyraz obliceje jedne postavy, ktery se mu nezdal dost presny. Ale vestsinou zasahuje do toho, jakou naladu maji vyjadrovat barvy. Pozadal me treba, abych barevne odlisila ruzna prostredi, a dodala tak pribehu rytmus, abych obrazky vice prohloubila, aby nepusobily tolik placate. Pridala jsem pak stiny a zacala vic premyslet o svetla a stinu, hrat si s komplementarnimi barvami...
Pri praci na obalce me primel, abych se pri rozvrzeni stranky pustila dal na pole typografie. Vzdycky me upozornil na to, co neni v poradku, ale nerekl mi, jak to mam presne vyresit, coz bylo dobre. Zustala mi tak svoboda. A kazda ta oprava byla nutna a komiks vylepsila, jsem rada, ze mam scenaristu a nakladatele tak "ostre".
3. Tri jmena? To je tezke, jmenovat jenom tri. Tak rekneme, ze pri praci na tomhle komiksu me nejvic ovlivnili Joan Sfar a Pénélope Baguieu. A pak jsem bezvyhradny fanousek Claire Brétécher.
4. Vsecko je tezke! Zda se mi, ze komiks je tou nejtezsi veci, kterou jsem kdy delala ( tohle je muj prvni)! Ale take veci nejzajimavejsi, nejcelistvejsi a nejvice osobni.
Co je tezke, je pracovat v takovem dlouhem zaprahu. Pracovat na jednom albu devet mesicu, to je hodne dlouho, a je proto nutne vytvorit si urcity staly rytmus. Chce to trpelivost!
Obtizi je spousta, porad se objevuji otazky - jak rozvrhout graficky stranku na jednotliva policka? Co dat do popredi? Vypravim ten pribeh dobre? Je to dost plynule? Atd...
Ale je to vzrusujici.
5. Mozna nejake uplne miniaturni.
Ne, vazne, myslim, ze tu schazi nejaky prostor, kde by se rezidenti mohli kazdodenne potkavat, aby si treba dali kafe. Je tu ovsem bar v suterenu, ale jak naznacuje jeho jmeno, bar v podzemi, neni to tam moc hrejive a nikdy tam nikdo neni. Vic lidi potkavam u kopirky nebo na schodisti. Takze chodim a klepu na dvere.
Ale vsichni se tu v podstate stale potkavaji a mluvi spolu, kazdeho zajima prace tech ostatnich. Je to tu idealni prostredi pro soustredenou praci.
6. Pamatuju si komiksovy kolektiv Stripburger, vydavany ve Slovinsku. Z casu, kdy jsem delala fanziny.
Jedna z mych knizek pro deti byla prelozena do Slovinstiny v nakladatelstvi Avrora.