O Mausu a Vaculíkovi

Při vší úctě k panu Ludvíku Vaculíkovi, kterou chovám k němu i jeho dílu, cítím s uplývajícím časem stále větší potřebu aspoň krátce se vyjádřit k jeho článku "Kniha na trhu" (LN, 14. září 2010), který mezi českou komiksovou veřejností vzbudil malé pozdvižení. Píše tam o své návštěvě knižního veletrhu v Lysé nad Labem a o svém rozčarování nad komiksem Arta Spiegelmana Maus, který si na doporučení přítele přečetl. Vytýká autorovi, že neumí kreslit ani psát. Doslova: "On nic neumí."
Zde je úryvek Vaculíkova textu: „Dalším novým jevem na této scéně jsou komiksy. Odebíral jsem kdysi Mladého hlasatele, četl „Rychlé šípy“, líbilo se mi to. Ale účinkovalo to vlastně jako reklama na čtení knih. Teď mi to připadá infantilní až ubohé. Stránku se Zeleným Raoulem v Reflexu obracím s pocitem ošklivosti. Jako bych v televizi vypínal Simpsonovy.
Jeden přítel mne teď upozornil na komiks hodný pozoru. A přinesl mi ho. Napsal, lépe řečeno udělal ho Art Spiegelman, jmenuje se „Maus“. Kniha se na záložce chlubí, že ji jako umělecký výkon ocenil časopis New York Times Book Review: pro ten příběh. Začal jsem to číst, příběh se dal krásně napsat normálně, jako slovesné dílo. Toto je co: příběh se děje formou dialogů a cokoli se tam děje mimo řeč, je napsáno takto: Peng… fíít! Ou och oj… Nejde tedy o slovesné dílo. A výtvarná stránka? Ještě horší! Postavy jsou myši a kočky: autor by neuměl nakreslit ani ruku, ucho. Jsou to jen jakési čumáčky s nějakýma očima. On neumí nic. Jsou to znaky postav, schémata. Komiks je ideální žánr pro toho, kdo neumí psát ani kreslit. Ale snad je omyl počítat to do literatury, vždyť jinak může člověk dělat, bavit sebe i jiné lidi, jak chce a umí.
Jistě: na veletrhu také knihy hledají své čtenáře. Úplně to člověk někdy cítí. Ať si je i komiks najde. Já jsem tu jenom chtěl říct, co si o něm myslím v oboru písemnictví. Jináč: já se rád dívám na obrázky. Teď jsem dočetl Těsnohlídkovu knihu „Poseidon“, bohatě ilustrovanou; kniha má mít obrázky!
Kdyby tento „Maus“ byl můj a já ho nemusel vracet, vzal bych ho – a třísk!“

Art Spiegelman je dnes už nesporným klasikem, autorem světově uznávaným a jeho komiks o holokaustu, kde místo lidí účinkují myši, kočky a prasata, dostal v r. 1992 Pulitzerovu cenu a patří do zlatého fondu "devátého umění". Tento termín zavedl Morris (vlastním jménem Maurice de Bévérè, belgický komiksový autor) v r. 1964 a tento pojem se brzy uchytil, protože se ukázalo, že si komiks zaslouží zvláštní pozornost a novou škatulku v herbáři uměnovědy.

Myslím si, že v případě pana Vaculíka jde nejspíš o to, že se mu Maus prostě osobně NELÍBIL, na což má pochopitelně plné právo, ale k jeho odsouzení použil argumenty, které nejsou zcela průkazné. Je to jako by vyčítal třeba rockovému zpěvákovi, že neumí zpívat operu či naopak. Komiks je totiž skutečně samostanou uměleckou disciplínou a nelze na něj používat měřítka jiných uměleckých druhů. Vaculík píše: "(Spiegelmanův) příběh se dal krásně napsat normálně, jako slovesné dílo". Ale komiksový autor nechce psát "slovesné dílo", dokonce podle mého názoru ani nemusí být dobrým spisovatelem, jeho úkolem je vytvořit dobrý KOMIKS, tedy musí umět vyprávět a strukturovat příběh, který pak nakreslí. Pokud je literárně nadán a umí dobře psát, je to samozřejmě velká výhoda, i když jeho případná verbální vášeň musí být často potlačena v zájmu obrazu, protože obrázky jsou tím, co komiksový příběh uvádí v život. Komiks je především vyprávění prostřednictvím obrazů.

Vaculík píše, že Spiegelman ani kreslit neumí. Já tedy soudím, že kreslit umí výborně, viděla jsem i jiné jeho práce, ale je, myslím, také jasné, proč v Mausu používá takto jednoduchou kresbu, obrázky tu mají především tlumočit příběh a tento stylizovaný styl se ukazuje jako velmi účinný a je v dokonalé shodě s lapidárním, věcným způsobem vyprávění. A nehledě na Spiegelmana, když o tom tak přemýšlím, šla bych ještě dál a řekla, že není dokonce ani nezbytně nutné, aby komiksový autor byl dobrým kreslířem, pokud zvolí vhodné obrazové prostředky - třeba koláž, fotografie nebo nějakou hodně jednoduchou stylizaci, které souzní a dostatečně slouží jeho příběhu a způsobu vyprávění. K takové dospěl v některých svých pracech třeba Ivan Brunetti, jiný americký uznávaný autor (viz obrázek níže) a řada dalších.

Komiks už dneska nelze považovat jen za brakové čtivo pro děti a hloupé dospělé, dokonce se zdá, že si to i u nás uvědomuje čím dál víc lidí. Je ale pravděpodobné, že pana Vaculíka už nezláká.