Freedom fighters

O komiksovém festivalu v Alžíru

Tenhle příspěvěk není zrovna aktuální. Komiksfest v plném proudu, za okny sníh, na stole čeká adventní kalendář, až se k němu dostanu, a já se teprv teď dostávám k tomu, abych se vrátila ke komiksovému festivalu v Alžíru, kde jsem byla před pouhými třemi týdny.

Festivalový areál pod bílými stany

Už na letišti zavanulo jiné ovzduší, vlhké vedro, jiné, než na které jsme zvyklí u nás. A pak jsem vkročila do jiného světa, do Afriky, poprvé v životě. Neměla jsem se přece jen dát očkovat podle rad ministerstva zahraničí? Můžu vůbec chodit sama po ulici? Nezahalená? Opravdu to není tak zlé, cizinec je tu sice bílá vrána, ale lidi se koukají celkem přátelsky. Ženy chodí většinou v šátcích, některé mají zahalené všecko, včetně síťky přes oči, ale jsou tu i nezahalené.

Fotka poskládaná ze čtyř záběrů - není tam Modrý tygr?

Výhled z okna mého hotelového pokoje mi něco připomíná - to je přece dvorek jak z Modrého tygra, kde vyrašily přes noc palmy! Jen trochu víc zaprášené a bujnější. A na skříni korán a s motlitebním koberečkem a na nočním stolku (chvilku mi to trvalo, než jsem to pochopila) kartička s šipkou a obrázkem černé krychle -  posvátné stavby Ka´by v Mekce, aby věřící muslimové věděli, kterým směrem se správně modlit. A celý týden prohibice, to přece přežiju.
První večeře s ostatními pozvanými autory, jsme prý ubytovaní na několika místech, většinou jsou tu hlavně Francouzi, taiwanská Francouzka, japonský Francouz, ale i autoři z dalších afrických zemí, člověk z Argentiny, z Egypta, Italka, Turkyně, já - všecko možný.
V noci mě budí muezínův zpěv, který se ozývá několikrát denně. Prý je to nahrávka, ozývá se z reproduktorů umístěných na domech. Ale znělo to krásně a druhý den už jsem si zvykla.
Druhý den ráno nás vezou na místo festivalu - velké betonové prostranství nedaleko monumentálního pomníku mudžáhedínů,  na střeše jakéhosi nákupního centra, kde všek většina obchodů zůstává pořád zavřená (nejdřív jsem myslela, že je to sobotou, pak nedělí, ale zavřeno bylo i v pondělí a úterý). Festival se koná ve velkých bílých stanech, je tu několik výstav, knihkupectví, stan pro autogramiády - všecko  přichystané. Jen lidi nikde. Ten den, co jsem přiletěla, umřel totiž bývalý prezident Chadlí Bendjedíd a byl vyhlášen osmidenní smutek. Všecky koncerty a divadla a zábavy byly zrušeny, festival dostal povolení, aby přetrval. Ale k lidem se to zřejmě nedoneslo, a tak stany zely prázdnotou a programy se pro nezájem musely rušit.
Procházím stany a prohlížím výstavy - jsou tu zajímavé věci, všecko se ale ještě teprv dodělává, tak zatím bez popisků.... v části expozice jsou dosud dělníci v plné práci s kolečky písku pro "pouštní" část expozice, jinde mládenec instaluje ceduli s šipkou "exposition"... Podlaha se vlní, ale proč by, u všech všudy, muselo být všecko vždycky perfektní....

Christian Cailleaux

Manuel Fior

Juan Sáenz Valiente

Cadavre exquis

Hodně francouzských autorů učilo v Africe komiks, v Alžíru, v Maroku, pár jich tu má kořeny nebo aspoň nějaké zkušenosti z cestování. Letošní festival je pátý v pořadí a je mnohem větší než ty předešlé, protože se koná v roce oslav 50-ti let nezávislosti, a tudíž na něj je víc peněz. Je vskutku velkorysý, autoři v průběhu týdne přijíždějí a odjíždějí, může jich být jistě přes padesát! Já jsem tu do středy a snažím se zjistit, co bych tu měla tak dělat - moji Divoši byli nominovaní na nejlepší projekt, to je jediný záchytný bod. Moje kniha však nedorazila (loni prý přes polovina objednaných knih nepřišla), tak nemám co
podepisovat (ostatně ani není komu), nemám žádný workshop, prezentaci, nic. Podobně jsou na tom i ostatní autoři, sedíme v klimatizovaném stanu, pijeme výborné silné kafe a připomíná to čekání na Godota. Jsem poprvé v Africe a sedím ve stanu, nic na práci. Jsou tu ale prima spoluhosti - Manuel Fior, skvělý komiksový autor, nebo Juan Sáenz Valiente z Argentiny, tak si krátíme čas společným kreslením ... (Hlava Fior, tělo Valiente, nohy Lomová)







Tak to jde až do večera a mluvíme o tom, že bychom se druhý den rádi podívali do města, do pověstné Kasby. Slibují nám, že tam uděláme exkurzi. Ale druhý den se k tomu nikdo nemá, tak se nás pět sebere a jdeme sami. Lanovkou sjíždíme dolů do města a ocitáme se v překrásné zahradě Jardin d´essaies s prastarými strom - juky, fíkovníky, bambusy... Velké vedro a město je zahalené zvláštním oparem, nevím, jestli je to vlhkost nebo smog. Jdeme pěšky až do centra, kde potkáváme zástupy lidí, kteří očekávají pohřební průvod bývalého prezidenta, my, celí utrmácení, jdeme radši do kavárny, kde potkáváme další uprchlíky z festivalu a konečně si trochu připadáme jako turisti.
Těch tu ale skutečně moc není, takže budíme docela pozornost. Taky tu nejsou vůbec žádné supermarkety, žádné McDonaldy, žádné Značky, žádné mezinárodní firmy, což je docela příjemné, pokud třeba zrovna nedostanete hlad a nechcete najít nějakou důvěryhodnou restauraci. Všude na domech jsou lesy satelitů,  spoustu aut všude. Místo rolet visí na oknech kusy látek proti slunci. A plno aut, koček, prachu. 

Alžír je sice přístav, ale k moři se tu člověk prakticky nedostane. Až do města vede po pobřeží rušná dálnice, ve městě pak nastoupí obrovský obchodní přístav a doky a dál je vojenská část přístavu, kam se nesmí. Takže lidi jezdí za město, kde jsou prý pláže. Když se člověk dívá na skvostné bílé domy u moře, snadno si představí koloniální časy, jak tu asi byly všude promenády a kavárničky.

Další den bylo na festivalu zase pusto prázdno, tak jsme se zas vydali do města. Tentokrát odvážně rovnou na věc - do Kasby, starodávné čtvrti, před kterou kdekdo varuje, ať tam turisti sami bez průvodce nechodí, nebo to s nima špatně dopadne. Hlavně nechoďte do úzkých uliček, radily nám slečny z festivalu.  Když jsme vcházeli do čtvrti na kopci, nejstarší a nejmalebnější části města, přeci jen jsme se cítili trochu nesví. Hráli si tam malí kluci a když viděli, že jeden z nás fotí, začali nás varovat, že tam nemáme chodit, a fotit už vůbec ne, šermovali rukama a pantomimicky předváděli, že nás tam podřežou, zmlátí holí a seřežou.
Náš komiksový mezinárodní tým v počtu čtyř osob se ale nedal odradit a vnořili jsme se do křivolakých uliček, kde jsme dokonce i fotili.

Na malých dvorcích, uvnitř v domech i na nejrůznějších nečekaných místech byly ovce, připravené na jeden z nejdůležitějších svátků Al Adha.

Je to úžasné místo, sice hodně zničené a zašlé, ale kouzelné, jako z nějakého prastarého příběhu.Vypadá to, že se tam život za několik set let vůbec nezměnil. Jsou tam veřejné lázně, zvlášť pro ženy a muže, do ženské lázně jsem jen nakoukla, za závěsem se rovnou octnete v překrásné hale s ornamentálními kachlíky, dál jsem už bohužel nešla.
Jen jsme si neměli dávat jídlo v tom příšerném bistru...

Když jsme se z města vrátili nahoru na kopec, našli jsme docela jiný festival, bylo tam spousta lidí a všechno ožilo.
Divoši cenu nevyhráli - ale jak říkal jeden z milých organizátorů Amine - to, že jseš tu, to je ta cena! Tak si to užij!

Dáreček

In English:

Noc s Andersenem

Noc s Andersenem - noční bivakování dětí v knihovnách bude sice až v dubnu 2013, ale už teď je nachystána pohlednice a obrázek, který jsem měla tu čest nakreslit.Po čase opět obrázek klasickou ruční technikou - tuš a akvarel.

Darda se blíží

V Divadle Na Jezerce se brzo začne zkoušet dramatizace románu Ireny Douskové Darda. Režii má Arnošt Goldflam, v hlavní roli Heleny Součkové se představí Barbora Hrzánová. Premiéra je ohlášená na 12.12.2012.
Tohle je můj propagační obrázek.

Americká historie 2

Signály z neznáma

Kurátoři výstavy Pavel Kořínek a Tomáš Prokůpek

Dnes se otevřela v brněnském Domě umění velká výstava (900m2), která se pokouší mapovat celou historii českého komiksu. Úkol hodně těžký, ambiciózní a záslužný. Kurátoři Tomáš Prokůpek a Pavel Kořínek zvolili šťastný princip tématických okruhů napříč desetiletími, který ukazuje komiks jako umění mnoha tváří. Výstava, svým významem i rozsahem nebývalá, se v lednu představí i v Praze v DOXu.

Tady je pár fotek z vernisáže.

Jedna z úvodních performancí - Bobík, Mirek Dušín, Příšera a Fifinka

Sál "Nových hrdinů"

Na výstavě je taky čtenářský koutek, kde je toho ale zatím ke čtení poměrně málo.

Lukáš Fibrich u svého Kocoura Mourrisona

Pán Jaguárů - stránka z komiksu, pojednávajícím o A.V.Fričovi a jeho hrdinském extempore s krokodýlem.V r. 1997 nakreslil Jiří Petráček, scénář Yvonna Fričová a Rudolf Baudis.

Pašíkova pomsta od Josefa Lady z r. 1917

Prof. Chytráková No.1

Se začátkem zimního semestru se blíží i moje pedagogické působení v Plzni na Ústavu umění a designu. Moje příprava je provázena zrodem postavy Prof. Chytrákové.

Rodolfo Ferreira Frič v Praze

Rodolfo Ferreira Frič na letišti

V úterý 4. září přiletěl do Prahy Rodolfo Ferreira Frič, vnuk Alberta Vojtěcha Friče. Vitální usměvavý sedmdesátník je jedním z mnoha dětí Herminie Ferreira Fric, dcery Alberto Vojtěcha Friče, již zplodil s indiánskou dívkou Lorai - Černou kachnou při své druhé cestě do Jižní Ameriky v r. 1905. AVF zemřel v roce 1944, když Rodolfovi byly dva roky. Přes půl století pak ještě trvalo, než se o existenci indiánské větve rodiny Fričů dozvěděli jejich příbuzní v Praze, protože cestovatel Alberto se o své dceři nikdy nikomu nezmínil, a dokonce se ani neví, zda o ní sám věděl. Víc se dozvíte na stránkách, které Rodolfovi založila Yvonna Fričová, žena Fričova českého vnuka Pavla. Stránky jejich sdružení Checomacoco přinášejí také podrobné informace o české pomoci Čamakokům.

Vítání Rodolfa v Ruzyni (foto Pavel Frič)

Rodolfo přijel, aby pokřtil Indiánskou knížku, která právě vychází. Potkávají se v ní jeho texty s texty jeho slavného dědečka, dělí je propast téměř stoletá. Oba vyprávějí indiánské mýty, tak, jak je k nim donesla ústní tradice.

Indiánská knížka, nakladatelství Titanic

Krom toho kniha obsahuje také Rodolfovy dopisy a některé další texty. Jako červená nit nás provázejí obsáhlé a zajímavé poznámky pod čarou.
Rodolfovou mateřštinou je jazyk išir neboli čamakokština, knížku ale napsal španělsky, řečí, kterou se naučil až od misionářů. Jehořeč je jednoduchá, a zároveň vzletná, místy bezděčně legrační, ale ne směšná. Rodolfovy texty skvěle přeložila Yvonna Fričová, která vládne velkým citem pro jazyk a dokázala zachovat křehkou rovnováhu komiky a vážnosti, rozvernosti i opravdového patosu.
Rodolfa se jako chlapce ujali misionáři, když právě prožíval těžké období, naučili ho číst a psát, obrátili jej na víru. V jeho projevu je křesťanská výchova znát: "(...) také nás ochraňuje (Bůh) před všemi formami tradiční kultury našich předků. Dokud totiž budeme setrvávat v bludu našich předků, nikdy si nepolepšíme a nebudeme mít takový život jako civilizovaní lidé (běloši)."

Rodolfo doma v Puerto Esperanza s mou knihou Divoši (foto Pavel Frič)

Včera jsem byla v Divadle Na Prádle, kda se konalo setkání s Rodolfem. Večer připravila Hana Kofránková a s pomocí několika herců představila celou historii "českých indiánů" a řadu mýtů z knížky. Obecenstvo se dobře bavilo a hodně smálo. Znova jsem pak přemýšlela o tom, jak je těžké, spíš nemožné, představit si myšlenkový svět tak odlišné kultury. Spoustě věcem se smějeme, protože jim nerozumíme nebo nám připadají naivní, jiné jsou legrační záměrně.  Konec báje Večernice: "Nešťastný mladík nevěděl, co si počít, hlavou mu vířily výčitky,běhal po lese jako šílený a nakonec se vrhl na zem a stala se z něj ještěrka. Takto to bylo."

Rodolfo zůstane v Čechách až do 11. října a čeká ho pestrý program.
Ještě jeden úryvek z Rodolfova dopisu z 2. srpna 2005, kde oznamuje své rozhodnutí převyprávět indiánské báje:
"Budu vyprávět tak, jak vypravují ve svém jazyce domorodci, ale pokusím se to napsat španělsky. Přeji si, aby se tyto příběhy přeložily do jazyka České republiky, aby tam čtenáři a čtenářky mohli lépe poznat indiány Čamakoko. Doufám, že všemu porozumějí a že to vzbudí jejich zájem. Chápu se pera a tužky, a jestli mraky nezastíní mé slunce v těch dnech, se kterými pro mě Bůh ještě počítá, a zachová mě při životě, snad své čtenáře tímto vyprávěním potěším."
Mucha suerte, Rodolfo!