Festivalový areál pod bílými stany |
Fotka poskládaná ze čtyř záběrů - není tam Modrý tygr? |
První večeře s ostatními pozvanými autory, jsme prý ubytovaní na několika místech, většinou jsou tu hlavně Francouzi, taiwanská Francouzka, japonský Francouz, ale i autoři z dalších afrických zemí, člověk z Argentiny, z Egypta, Italka, Turkyně, já - všecko možný.
V noci mě budí muezínův zpěv, který se ozývá několikrát denně. Prý je to nahrávka, ozývá se z reproduktorů umístěných na domech. Ale znělo to krásně a druhý den už jsem si zvykla.
Druhý den ráno nás vezou na místo festivalu - velké betonové prostranství nedaleko monumentálního pomníku mudžáhedínů, na střeše jakéhosi nákupního centra, kde všek většina obchodů zůstává pořád zavřená (nejdřív jsem myslela, že je to sobotou, pak nedělí, ale zavřeno bylo i v pondělí a úterý). Festival se koná ve velkých bílých stanech, je tu několik výstav, knihkupectví, stan pro autogramiády - všecko přichystané. Jen lidi nikde. Ten den, co jsem přiletěla, umřel totiž bývalý prezident Chadlí Bendjedíd a byl vyhlášen osmidenní smutek. Všecky koncerty a divadla a zábavy byly zrušeny, festival dostal povolení, aby přetrval. Ale k lidem se to zřejmě nedoneslo, a tak stany zely prázdnotou a programy se pro nezájem musely rušit.
Procházím stany a prohlížím výstavy - jsou tu zajímavé věci, všecko se ale ještě teprv dodělává, tak zatím bez popisků.... v části expozice jsou dosud dělníci v plné práci s kolečky písku pro "pouštní" část expozice, jinde mládenec instaluje ceduli s šipkou "exposition"... Podlaha se vlní, ale proč by, u všech všudy, muselo být všecko vždycky perfektní....
Christian Cailleaux |
Manuel Fior |
Juan Sáenz Valiente |
Cadavre exquis |
podepisovat (ostatně ani není komu), nemám žádný workshop, prezentaci, nic. Podobně jsou na tom i ostatní autoři, sedíme v klimatizovaném stanu, pijeme výborné silné kafe a připomíná to čekání na Godota. Jsem poprvé v Africe a sedím ve stanu, nic na práci. Jsou tu ale prima spoluhosti - Manuel Fior, skvělý komiksový autor, nebo Juan Sáenz Valiente z Argentiny, tak si krátíme čas společným kreslením ... (Hlava Fior, tělo Valiente, nohy Lomová)
Tak to jde až do večera a mluvíme o tom, že bychom se druhý den rádi podívali do města, do pověstné Kasby. Slibují nám, že tam uděláme exkurzi. Ale druhý den se k tomu nikdo nemá, tak se nás pět sebere a jdeme sami. Lanovkou sjíždíme dolů do města a ocitáme se v překrásné zahradě Jardin d´essaies s prastarými strom - juky, fíkovníky, bambusy... Velké vedro a město je zahalené zvláštním oparem, nevím, jestli je to vlhkost nebo smog. Jdeme pěšky až do centra, kde potkáváme zástupy lidí, kteří očekávají pohřební průvod bývalého prezidenta, my, celí utrmácení, jdeme radši do kavárny, kde potkáváme další uprchlíky z festivalu a konečně si trochu připadáme jako turisti.
Těch tu ale skutečně moc není, takže budíme docela pozornost. Taky tu nejsou vůbec žádné supermarkety, žádné McDonaldy, žádné Značky, žádné mezinárodní firmy, což je docela příjemné, pokud třeba zrovna nedostanete hlad a nechcete najít nějakou důvěryhodnou restauraci. Všude na domech jsou lesy satelitů, spoustu aut všude. Místo rolet visí na oknech kusy látek proti slunci. A plno aut, koček, prachu.
Alžír je sice přístav, ale k moři se tu člověk prakticky nedostane. Až do města vede po pobřeží rušná dálnice, ve městě pak nastoupí obrovský obchodní přístav a doky a dál je vojenská část přístavu, kam se nesmí. Takže lidi jezdí za město, kde jsou prý pláže. Když se člověk dívá na skvostné bílé domy u moře, snadno si představí koloniální časy, jak tu asi byly všude promenády a kavárničky.
Náš komiksový mezinárodní tým v počtu čtyř osob se ale nedal odradit a vnořili jsme se do křivolakých uliček, kde jsme dokonce i fotili.
Na malých dvorcích, uvnitř v domech i na nejrůznějších nečekaných místech byly ovce, připravené na jeden z nejdůležitějších svátků Al Adha.
Je to úžasné místo, sice hodně zničené a zašlé, ale kouzelné, jako z nějakého prastarého příběhu.Vypadá to, že se tam život za několik set let vůbec nezměnil. Jsou tam veřejné lázně, zvlášť pro ženy a muže, do ženské lázně jsem jen nakoukla, za závěsem se rovnou octnete v překrásné hale s ornamentálními kachlíky, dál jsem už bohužel nešla.
Jen jsme si neměli dávat jídlo v tom příšerném bistru...
Divoši cenu nevyhráli - ale jak říkal jeden z milých organizátorů Amine - to, že jseš tu, to je ta cena! Tak si to užij!
Žádné komentáře:
Okomentovat