Tyhle festivaly jsou zřejmě vždycky naprosto skvěle organizované, o autory je postaráno jako o vzácné drahokamy, protože na takovémto typu festivalů jsou právě autoři tím magnetem, který přitahuje obecenstvo, aby se sjíždělo a v dlouhých frontách čekalo na dedikace. Na internetu najdete spoustu úlovků, které fanoušci pyšně vystavují, stal se z toho zřejmě pro některé lidi skoro druh sportu. Fabien Lacaf mi vyprávěl, že některé lidi si už pamatuje, protože jsou skoro na každém festivalu. Existuje jich velké množství, od těch největších a nejoblíbenějších s dlouhou tradicí až po nově vznikající, jen ve Francii se prý konají tak dva za týden. Je to velký byznys, pro knihkupce, pro antikvární a sběratelské prodejce a pro autory prý taky - doba, po kterou kniha zůstává na knihkupeckých pultech bývá někdy strašně krátká a některá nakladatelství album, které se neprodá po, řekněme, dvou letech, prostě zničí. Proto jsou pro autory festivaly vítanou mo
žností, jak prodat i starší věci a umožnit svým fanouškům se k nim vůbec dostat. Fabien říkal, že se prodalo kolem stovky jeho knížek za ty dva dny.
Festival v Illzachu patří mezi ty větší, bylo tu přes 80 autorů, a kromě toho několik výstav, divadelní představení, různé atrakce pro děti, kapela La Gargote, která hrála pěknou směsici francouzského a keltského folklóru smíchaného s klezmerem a balkánskou hudbou. Krom některých výstav, které byly i jinde ve městě, se vše odehrávalo na jednom místě, v nepříliš vzhledném, zato funkčním kulturáku.
I já jsem seděla dva dny u stolečku a občas nakreslila obrázek do knížek, ovšem o nějakých frontách se samozřejmě mluvit nedá. Potkala jsem tam lidi, co si Zlaté české pohádky koupili už prý v Praze.
Byla tam tak
y výstava Francise Carina, který v r. 1983 začal kreslit sérii o dobrodružství tajného agenta Victora Sackvilla dle scénářů Françoise Rivièra a na jednom obrázku jsem našla i Prahu s Hanavským pavilonem na Letné (obr.).
Také vystavovaly děti, které soutěžily v rámci festivalového tématu "monstra". Tento obrázek je od osmileté Juliette Chernet. Tak se mi líbil, že si dám tu práci a amatérsky ho zde přeložím.
Text zní:
To snad není pravda! Zase se válíš v trávě!/Zakázala jsem ti to, zašpiníš se! Podívej, jsi celá rozcuchaná./Běž se domů učesat!/ Co to je, tohle?/Mami, mami, mám nějaké potvory v hřebenu!- Ukaž! Ach ne! Zase jsi chytla lidi.Musíme tě vyléčit! KONEC
Abychom také n
ěco zajímavého zažili, vyvezli nás autobusem v sobotu večer po skončení programu v kulturáku na slavnostní večeři do Muzea automobilů v Mulhousu, do jedné z hal mezi staré luxusní bouráky.
Nejsem žádný zvláštní milovník automobilů, ale myslím, že
kdybych měla po ruce mulhouské muzeum, možná bych se jím i stala, protože vidět stará auta, ty překrásné nablýskané koráby v knížce a ve skutečnosti jsou dvě zce
la rozdílné věci. Tady jich navíc mají takové množství, že není v lidských silách všechno si prohlédnout během jedné návštěvy. Vybírám také fotku - kuriozitu, tyhle dvě dětské miniaturní bugatky sloužívaly opravdu malým řidičům, model vlevo z r. 1928 sloužil synovi egyptského ex-krále Hasana II, druhé vyrobil Bugatti pro svého vlastního syna v r. 1927.
Na dalších obrázcích - sympatický Jean-Pierre Gibrat, komiksová superstar, který bude příští rok prezidentem festivalu (letošním byl Jean-Louis Mourier, který ovšem nepřijel, což se stalo poprvé v historii festivalu. Prý kvůli tomu, že pospíchal s dokončením nějakého komiksu na poslední chvíli.), Thierry Capezzonne, který má italské jméno, je Francouz a žije v Dánsku, na posledním obrázku již zmíněný Fabien Lacaf a Nelly Moriquand, které není bohužel vidět do tváře.
Po celou dobu festivalu fungoval na nádvoříčku mezi budovami kolotoč- socha, kde místo pouťových autíček a barevých dopravních prostředků děti jezdily na "kravách", vytvořených s velikou fantazií a invencí z přírodních materiálů a kovu, který poháněli sami rodiče tím, že jednu takovou vedle stojící krávu-sochu "dojili", pohybovali pákami na místě vemene, a tím roztáčeli složitý mechanismus, který otáčel kolotočem. K tomu hrál L´Orgameuh, volně česky "Orchestribůůn", neodolatelný přístroj, který jsem si nafilmovala i s jeho autorem, sochařem Christianem Fournierem. Prý s ním jezdí po světě, slíbil, že kdyby se chystali do Prahy, dá vědět...
.
žností, jak prodat i starší věci a umožnit svým fanouškům se k nim vůbec dostat. Fabien říkal, že se prodalo kolem stovky jeho knížek za ty dva dny.Festival v Illzachu patří mezi ty větší, bylo tu přes 80 autorů, a kromě toho několik výstav, divadelní představení, různé atrakce pro děti, kapela La Gargote, která hrála pěknou směsici francouzského a keltského folklóru smíchaného s klezmerem a balkánskou hudbou. Krom některých výstav, které byly i jinde ve městě, se vše odehrávalo na jednom místě, v nepříliš vzhledném, zato funkčním kulturáku.
I já jsem seděla dva dny u stolečku a občas nakreslila obrázek do knížek, ovšem o nějakých frontách se samozřejmě mluvit nedá. Potkala jsem tam lidi, co si Zlaté české pohádky koupili už prý v Praze.
Byla tam tak
y výstava Francise Carina, který v r. 1983 začal kreslit sérii o dobrodružství tajného agenta Victora Sackvilla dle scénářů Françoise Rivièra a na jednom obrázku jsem našla i Prahu s Hanavským pavilonem na Letné (obr.).Také vystavovaly děti, které soutěžily v rámci festivalového tématu "monstra". Tento obrázek je od osmileté Juliette Chernet. Tak se mi líbil, že si dám tu práci a amatérsky ho zde přeložím.
Text zní:
To snad není pravda! Zase se válíš v trávě!/Zakázala jsem ti to, zašpiníš se! Podívej, jsi celá rozcuchaná./Běž se domů učesat!/ Co to je, tohle?/Mami, mami, mám nějaké potvory v hřebenu!- Ukaž! Ach ne! Zase jsi chytla lidi.Musíme tě vyléčit! KONEC
Abychom také n
ěco zajímavého zažili, vyvezli nás autobusem v sobotu večer po skončení programu v kulturáku na slavnostní večeři do Muzea automobilů v Mulhousu, do jedné z hal mezi staré luxusní bouráky.Nejsem žádný zvláštní milovník automobilů, ale myslím, že
kdybych měla po ruce mulhouské muzeum, možná bych se jím i stala, protože vidět stará auta, ty překrásné nablýskané koráby v knížce a ve skutečnosti jsou dvě zce
la rozdílné věci. Tady jich navíc mají takové množství, že není v lidských silách všechno si prohlédnout během jedné návštěvy. Vybírám také fotku - kuriozitu, tyhle dvě dětské miniaturní bugatky sloužívaly opravdu malým řidičům, model vlevo z r. 1928 sloužil synovi egyptského ex-krále Hasana II, druhé vyrobil Bugatti pro svého vlastního syna v r. 1927.Na dalších obrázcích - sympatický Jean-Pierre Gibrat, komiksová superstar, který bude příští rok prezidentem festivalu (letošním byl Jean-Louis Mourier, který ovšem nepřijel, což se stalo poprvé v historii festivalu. Prý kvůli tomu, že pospíchal s dokončením nějakého komiksu na poslední chvíli.), Thierry Capezzonne, který má italské jméno, je Francouz a žije v Dánsku, na posledním obrázku již zmíněný Fabien Lacaf a Nelly Moriquand, které není bohužel vidět do tváře.
Po celou dobu festivalu fungoval na nádvoříčku mezi budovami kolotoč- socha, kde místo pouťových autíček a barevých dopravních prostředků děti jezdily na "kravách", vytvořených s velikou fantazií a invencí z přírodních materiálů a kovu, který poháněli sami rodiče tím, že jednu takovou vedle stojící krávu-sochu "dojili", pohybovali pákami na místě vemene, a tím roztáčeli složitý mechanismus, který otáčel kolotočem. K tomu hrál L´Orgameuh, volně česky "Orchestribůůn", neodolatelný přístroj, který jsem si nafilmovala i s jeho autorem, sochařem Christianem Fournierem. Prý s ním jezdí po světě, slíbil, že kdyby se chystali do Prahy, dá vědět...
.
