Lucie Lomová: června 2024

úterý 18. června 2024

A zase linoryty

Ryju pro druhou barvu.

Skoro to vypadá, že jsem změnila profesi, ale linoryty jsou pro mě taková pauza při práci na mém dlouhém komiksu. Chtěla jsem napsat odpočinek, ale to není zrovna vhodné slovo, protože když už vyjedu z města do dílny Zuzky Maškové, snažím se využít každou minutu času, takže jsou to spíš dvanáctihodinové šichty jak z časů průmyslové revoluce.

Navíc jsem si vymyslela, že chci udělat linoryty čtyřbarevné.

Stále podceňuju množství času, které je na vytvoření linorytu třeba. Zjistila jsem, že míchání barev mi trvá nečekaně dlouho. Na rozdíl od technik, na které jsem zvyklá, se totiž musí řešit nejenom odstín, ale i světlost barvy, protože pro dosažení světlejšího odstínu nejde barvy natřít míň, váleček se musí natřít právě tak akorát. Takže se musí použít průhledná zřeďovací pasta, nevím, jak se to správně jmenuje.

Nanáším první, nejsvětlejší barvu.

Je to určitě věc praxe, ale taky dost náhody, protože nemůžete úplně předvídat, jak se ta barva bude chovat spolu s ostatními, jak moc je ovlivní nebo přikryje. Takže to chce hodně zkoušek, jenže to zas musíte to lino, váleček, někdy i plochu vždycky znova očistit a míchat znova... Zuzka je naštěstí vycvičená z vedení kurzů pro děti i dospělé, takže je hodně trpělivá. Minule jsem vlastně byla už docela samostatná a patlala jsem si barvy skoro sama.

Druhá lino deska pro třetí barvu.

Kromě všech úskalí s mícháním barev a promýšlení jejich vrstvení se člověk ještě potýká s tím, aby papír položil do lisu vždycky správně, aby se barvy přesně překrývaly, k čemuž jsem použila fígl okoukaný z jednoho videa na Youtube, kdy si vyrobíte dvojitý rámeček z lepenky, do jehož jednoho rohu položíte dolů lino a do druhého, horního, papír. Musí být také správný tlak stroje, na první vrstvu trochu větší, než na ty pozdější. Ale samozřejmě ten tlak nesmí být MOC velký, protože to je taky špatně...

Občas jsem zabručela Zlatej iPad, ale v zásadě mě tahle hodně řemeslná výtvarná disciplína dost baví. Bolí z toho teda trochu záda po těch mnoha hodinách, taky dýchání těch barev a benzínu na čištění není úplně nejlepší, ale možná to za čas zase zkusím.

- - -

V pořadí druhý linorytový víkend s Kristýnou Plíhalovou a Lukášem Fibrichem jsme měli v dílně počátkem května. Ten se tomu odpočinku podobal trochu víc, protože jste "v partě", společně si objednáváte pizzu a při práci trochu klábosíte nebo se vzájemně radíte. Večer na zahradě, úplně unavení, jsme pili víno v takové té houpací lavici, chovali Zuzčina malá králíčátka a slyšeli do tmy zpívat slavíka.

Kristýna promýšlí a skicuje.

Tehdy jsem udělala linoryt Panenka, vyvrbil se nakonec trochu jinak, než jsem si plánovala, ale vlastně líp. Zápasila jsem trochu se strašlivým linem z výtvarných potřeb, které se na povrchu dobře tváří, ale jak zaryjete hlouběji, dostanete se k nezvladatelné drolivé vrstvě, se kterou je těžké pořízení. Proto jsem vděčně dál používala Zuzčino výborné lino vyřazené z místní školy.

Při práci na linorytu můžete v zásadě postupovat dvěma způsoby, buď mít pro každou barvu samostatné lino, takže barva se nemusí nutně vrstvit. Druhá možnost je postupně odrývané lino, kdy se barvy překrývají a tak pod tou nejtmavší máte všechny předchozí. Anebo můžete oba tyhle postupy kombinovat, jako jsem to udělala já s Panenkou - viz obrázek, kde vkládám druhou desku, určenou jenom pro třetí barvu.

Počátkem června jsem se do dílny vypravila znova, už sama, zato dvakrát. Mezi dvěma barvami bylo třeba udělat pár dnů pauzu, aby trochu proschly, než se bude znovu tisknout. A z toho pobytu pochází Balvan, k němuž mě inspirovala procházka v lese na kraji Liberce, kde se podobný kámen nachází.