V Linci

Ve Vidni pry nevi, o co jde, kdyz clovek chce videnskou kavu, v Parizi totez s parizskou slehackou, zato v Linci linecke kolacky a kolace skutecne maji. A jsou na ne patricne pysni. Linecky kolac (z ceho asi? - ze sadry? - nebo nejaky nabalzamovany?) ma sve misto dokonce i ve zdejsim muzeu, ktere sidli na hrade. Hrad tu postavil Rudolf II. a hned pod hradem na brehu reky Dunaje uz tehdy staval dum, slouzici jako Solny urad. A v tom dome ja ted v tom Rakousku sedim a pracuju jako diva, vybarvuju Divochy, kteri musi byt nejpozdeji desateho unora hotovi. Dum se ted jmenuje stale Solny urad, ovsem jiz kulturni,  presneji Atelierhaus Salzamt. V roce 2009 byl otevren jako utociste pro ctyri umelce, kteri sem jsou zvani, bydli tu i pracuji, je tu vystavni sin a dole mala restaurace. Vsecko ciste nove, prostorne, fungujici.

Obrazek ze strany 76 - sen Alberta Vojtecha Frice

Pokud jsem si v Angouleme myslela, ze jsem tam zila jako mnich, jeste jsem ovsem nic netusila o tom, jak si povedu v Linci. Moc zajimavych prispevku odsud do blogu asi nepribyde, protoze az na vypravy za potravou opravdu porad jenom sedim u pocitace. Anebo ctu o Balzacovi od Stefana Zweiga, vzala jsem si tu knihu uplnou nahodou, za pet korun jsem ji koupila v charite broumovske diakonie, kam jsem nesla stare obleceni. A lepe jsem volit nemohla, protoze me prinasi velkou utechu, kdyz vidim, ze proti Balzacovu zpusobu prace a zivota jsem i tady porad jeste zahalciva louda...