Brzo to bude 30 let, kdy mně otiskli první obrázek. Vtip v časopise
Dikobraz. Když se na něj koukám dneska, připadá mi především, že vůbec není legrační, je to naivní a doslovná metafora. Tehdy se mi ten vtip - skoro se to zdráhám napsat -zdál téměř protistátní. Snad si pamětníci vzpomenou, jak snadné bylo tehdy udělat narážku, jak v divadlech lidé slzeli smíchy při sebemenším politickém dvojsmyslu.
Dneska se těžko vysvětluje, jaký byl Dikobraz fenomén. Na jedné straně plný nechutné propagandy a přiblblých komunálních vtipů - vydávalo ho Rudé právo, vydavatelství ÚV KSČ. Na druhé straně jediný humoristický časopis, kde tiskli na pokračování třeba Haška (kterého si komunisti zcela neoprávněně přisvojovali) a vtipy tam s většími či menšími obtížemi publikovali výborní autoři jako Dušan Pálka, Oldřich Dudek, Pavel Rak, Neprakta, autorské duo Mikl, mladý kreslíř Michal Hrdý, (který bohužel brzo umřel) a další.
Ještě na gymnáziu mě můj strejček chirurg popostrčil,
ať zajdu ukázat svoje vtipy jeho pacientovi Karlu Klosovi, který byl kreslící polovičkou značky MIKL (vymýšlel Václav Mikolášek). Vypravila jsem se za ním do krásného bytu v Pařížské ulici, jestli se nepletu, vlídně se mnou pohovořil, podíval se na moje věci a povzbudil mě k tomu, že jsem se sebrala a odešla ukázat svoje obrázky do výhrůžného domu vydavatelství KSČ na Florenci. Tam se mě ujal Jaroslav Pop, který byl v Dikobraze od r. 45 a patřil mezi autory úplně příšerné propagandistické satiry. Podíval se na nějaký můj vtip, kde jsem měla trávu, nakreslenou čárkama, máchnul nad tím rukou a povídá: "Vám je osmnáct a kreslíte jak osmdesátiletá. Tyhlety čárky... Počkejte, já vám něco ukážu..." vyndal nějaký svůj obrázek, kde byly zelené fleky. "Takhle se dělá tráva!" Jak taková blbost člověku utkví. (Když jsem teď z toho Dikobrazu, kde mi vyšel první vtip, skenovala, našla jsem taky vtip od Popa, a koukám - vždyť má tu trávu taky z čárek!)
Nicméně, přesto, že se mi příliš nepodařilo můj styl "zmodernizovat", občas mi začali něco otiskovat.
Dikobraz vycházel v obrovském nákladu (neví někdo, kolik přesně?) ve středu,
ale myslím, že v prodeji byl o den později. Když jste jeli tramvají nebo
metrem, skoro vždycky jste narazili na čtenáře Dikobrazu. Takže když
jsem já v tom záříjovém týdnu jela metrem, snažila jsem se najít někoho, kdo si
právě prohlíží můj vtip a připadala jsem si strašně slavná. Tohle zná
asi každý, komu kdy něco vyšlo.
Ale je pravda, že tehdy bylo o dost těžší někde něco publikovat.
Každou středu se konala porada (přes poledne, pak už se šlo domů), kde se sešlo vedení s kreslíři a literáty a vyhlásilo se téma týdne. Obálku kreslili většinou straníci, kreslíři, které jsem neměla v oblibě, viz přiložená obálka. BAPE tvořila dvojice Vladimír Pergler a Jiří Bartoš, který byl zástupcem šéfredaktora. Kdo kreslil obálku, platil víno. Kdo platil chlebíčky, nevím, asi ROH nebo KSČ... Tehdy se v pracovní době běžně pilo a pracovní porada byla vítanou příležitostí. Šéfredaktor měl proslov o tématu, jako například jaké vtipné nápady nabízí téma rozkrádání socialistického majetku nebo Den žen a podobně a pak už následovala volná zábava. Byla jsem tam vždycky jen chvíli, podobně jako další "externisti".
Vzpomínám ráda na laskavého Jiřího Wintera - Nepraktu, který bydlel na Ořechovce, párkrát jsem u něho byla a on mi trochu dával rady, ale spíš mě vyprávěl o duchách. Když jsem obdivovala jeho sbírky a ptala se, jestli to myslí vážně, že strašidla a duchové existují, půjčil mi bubínek potažený lidskou kůží, pomocí něhož se prý kdesi vyvolávají duchové. Dal mi přesné instrukce. Deset hodin v jednom kuse (na záchod se smí) je třeba bubnovat, to jest otáčet bubínkem ze strany na stranu, takže dvě přivázané kuličky létají vzduchem a buší do vypjaté kůže. Člověk se nesmí s nikým bavit, rozptylovat se, nesmí jíst, má být buď nahý nebo mít na sobě volné oblečení (zvolila jsem růžový župan). Všecko jsem udělala, jak řekl, zápěstí jsem měla do červena omlácené od těch létajících kuliček, přesto jsem nic nevyvolala. První dvě až tři hodiny se čas vlekl a já byla napjatá, jestli se přeci jen něco neobjeví, pak, jak čas plynul, se stále zrychloval a já jsem si oddechla, i když jsem byla zároveň zklamaná. Vydržela jsem celou dobu, aby se nedalo říct, že ne. Když jsem pak Nepraktovi jela bubínek vrátit, říkal, že se věc nezdařila nejspíš proto, že jsem rituál prováděla v paneláku, který jak známo má v sobě kovové pruty a vytváří tak Faradayovu klec, která duchům brání vstoupit. Myslím, že si ze mě nedělal legraci, ale já těm duchům dodatečně děkuju, že se mi nezjevili.
Zamlada jsem se o setkání s duchy pokoušela opakovaně a vytrvale ze zvědavosti i z bláhové představy, že setkání se zásvětím nebo paralelním světem nebo s čím mě jaksi osvítí a já pochopím nepochopitelné... Dneska si myslím, že nepochopitelné se pochopit nedá.
 |
| Typická tehdejší "satira" |
 |
| Další můj vtip |
Brzo to bude 30 let, kdy mně otiskli první obrázek. Vtip v časopise Dikobraz. Když se na něj koukám dneska, připadá mi především, že vůbec není legrační, je to naivní a doslovná metafora. Tehdy se mi ten vtip - skoro se to zdráhám napsat -zdál téměř protistátní. Snad si pamětníci vzpomenou, jak snadné bylo tehdy udělat narážku, jak v divadlech lidé slzeli smíchy při sebemenším politickém dvojsmyslu.
Ještě na gymnáziu mě můj strejček chirurg popostrčil, 
